Autor: David Wong

Překlad: Filip Bořivoj Schneider

Orginál na Cracked.com.

Představte si, že by v příštích třech měsící měl na zemi spadnout asteroid. Možná nás zabije všechny, možná jen některé z nás, nebo sebou jen neškodně plácne do oceánu — zastavit ho ale nemůžeme. Jediné, co nám zbývá, je se schoulit a čekat, co se stane. Co byste v takové situaci udělali? A co by udělalo lidstvo jako takové? Já vím, co: připravili byhom se, jak jen nejlépe můžeme, pak bychom se obklopili lidmi, které máme na světě nejraději a pařili jako šílení. Dobře bychom věděli, že to může být naše poslední šance. Tohle vím, protože máme Vánoce.

Hned vám to vysvětlím.

 


Dejte si kakao a usaďte se pohodlně. Tady máte doprovodnou muziku.

Tohle je ta část roku, kdy mi moji křesťanští kamarádi obrázkovými macry na Facebooku neustále připomínají, že podstatou těchto svátků je Kristus, zatímco mí ateističtí přátelé každému vysvětlují, že “Vánoce” jsou přinejlepším jen přejmenovanou pohanskou orgií a při nejhorším ohavný hybryd náboženského podmiňování a ekonomických stimulů (“Bůh se stal člověkem, aby nás zachránil od hříchu, takže se pojďme do Datartu porvat o nejnovější PlayStation 4!”). Nuže, dovolte mi zaujmout odvážný postoj, že užíváte-li Vánoc jako výmluvu k tomu, abyste se k ostatním mohli chovat jako hovada, pak to nejspíš děláte špatně. Skutečný původ těchto svátků je nádherný, posvátný a vyřezaný do našich samotných DNA, pokud ne Bohem, pak evolucí. A je tady dost magie pro každého, krucinál!

Bez kontextu je těžké pochopit, proč se vánoce staly tak významnou kratochvílí i pro lidi, kteří v životě nepřekročili prých kostela. A tím kontextem — který předchází Křesťanství o tisíce let — je, že na severní polokouli znamená prosinec začátek zimy. A po drtivou většinu lidské historie zima znamenala, že namalá část z nás natáhne bačkory.

 

352820_v1
Vypadalo to nějak takhle. Akorát místo dárků hromada mrtvol.

 

V naší době, kdy pro nás zima znamená maximálně lehký vopruz a občas kluzké silnice, jsme od této ideje tak odříznutí, že si ani neuvědomujeme, jek nedávno byla ještě surovou realitou a že tomu ak bylo po téměř celou historii lidské rasy. Do zimy jste každým rokem vstupovali jen s jen tak tak dostatečnou zásobou potravin a topiva. Staří a nemocní věděli, že to nemusí zvládnout a obzláště krutá zima znamenala, že slunce zář už nepocítí nikdo z nás. Každý rok jste sledovali, jak rostliny hnědnou a uvadají, následované neúprosnou temnotou a mrazem, které mohou pohltit vás i vše, co máte na světě rádi.

A když se na to dnes podíváme zpětně, objevíme nádherný portrét neskutečné síly liského rodu. Začátek zimy každým rokem značil kratičký den následovaný nejdelší zimou roku (neboli zimní slunovrat) a mnohem déle, než kam naše historické prameny sahají, lidé vždy tento oslavili hostinou, festivalem, nebo regulérní zhýralostí. K této nejdelší noci před mrazivou mini-apokalypsou patřilo vždy a všude světlo, spěv, tanec a jídlo. Dobytek byl poražen (aby se nemusel krmit po celou zimu), rodiny cestovaly, aby mohly být spolu a víno teklo proudem. Drahocenné zásoby se obětovaly na výrobu ozdob a dárků — frivolní to věci, které se nehodí k ničemu jinému, než že někomu udělají radost.

 

352818
Jistě, některé dětské hračky připomínaly spíše něco ze sexshopu, ale úmysly byly čisté.

Po tisíciletí nesly tyto oslavy mnoho jmen a mnoho podob. Mám však za to, že hluboko uvnitř byla ta hlavní zpráva vždy stejná: “Přežili jsme další rok, někteří z nás se nedožijí jara. Pojďme si teď pár dní navzájem připomínat, co je na lidství krásné.” Nebo vám prostě nabídnou svůj nejoblíbenější vánoční citát od respektovaného esejisty Dana Harmona (tvůrce seriálů Community a Rick and Morty – pozn. překl.):

Nezáleží, nakolik jste se v tomto roce cítili býti černými, bílými, muži, ženami, Iry, Němci, vysokými, malými, ošklivými, nebo krásnými, všichni jste součástí jedné velké rodiny, která již od svého zrození každým dnem vzdoruje zlovůli nemilosrdného kosmu, přesto je však stále naživu … Lidstvo je i přes veškeré své mouchy ve své podstatě hrdinným živočišným druhem, který strávil 99,99% svého krátkého času na tomto světě jako otloukánek. A pokud nevidíte žádné billboardy, které by vám to připomínaly, není to tím, že by to nebyla pravda. Je to tím, že z takové zprávy nekape žádný zisk.

Mohu donekonečna mluvit o všem utrpení, kterým jsme si prošli a o všech adaptacích, které jsme vynalezli, ale podle mě je nejvyšším korunovačním klenotem našeho druhu to, že v nejkratší den roku, kdy je slunce povětšinou pohroužené do temnoty, kdy vše mrzne a nic neroste, kdy náš vlastní hlas umlčuje mráz … ozdobíme řetězem světel vesmír, který v tuto chvíli nedělá nic, čím by si to zaloužil. Nesnažíme se jen překlepat jinak bezútěšnou část roku, my z ní uděláme tu nejlepší část roku.

 

352822_v2
“Zimo, máme vaječňák”

 

Možná si teď říkáte “Počkat, takže tvé inspirativní poselství o skutečném smyslu vánoc je, že bychom si měli vzpomenout, že naši špinaví předkové pravidelně umírali mrazem?” Ne. Vánoce nejsou kouzelné kvůli tomu, čím byly, ale kvůli tomu, čím stále jsou.

V tuto roční dobu se totiž má sociální média plní také přáteli a známými napůl vtípkujícími o tom, jaké peklo to je trávit vánoce se svojí širší rodinou, lidmi, se kterými se vidí jen jednou do roka, se kterými nemají nic společného a neradi se s nimi baví. Připadá jim to jako zbytečná svévole, mít svátek, který pro nás jako děti znamenal hromadu dárků, zatímco pro dospělé znamená cestování, nákupy a zoufalou snahu vzpomenout si na jméno nové manželky svého bratrance, zatímco vedete rozpačitou debatu u hrnce svařáku. Ale to jen proto, že jsme už zapomněli na tu prastarou, nevyřčenou pravdu, že tohle slavnostní setkání kolem ohně může být vaší poslední příležitostí tyto tváře vidět.

A na tom se nic nezměnilo.

 

352824_v1
Dobře, přiznám, pár detailů se změnilo.

 

Tenhle článek budou číst desítky tisíc lidí (respektive stovky, maximálně tisícovky – smutná pozn. překl.) a statisticky je jisté, že někteří z vás se dopravdy s některými ze svých příbuzných setkávají naposledy. Vy samozřejmě nevíte, že tohle jsou jejich poslední vánoce — kdybyste to věděli, oslavili byste je jinak. Snažili byste se ty okamžiky prožít naplno, místo neustálém pokukování po uníkové cestě. Možná byste strávili víc času oprašováním starých vzpomínek a smáli se své společné minulosti. Možná byste trávili méně času starostmi nad dárky a rozpočtem a více času snahou užít si společně ten drobný kousíček času, který nám dosud zbývá. Před ani ne tolik dávnými lety nikdo neptřeboval připomínat, že život je krátký. Objali jste svou rodnu obvzláště pevně protože, jak se praví v tom seriálu HBO, ze kterého teď všichni šílí, “Winter is Coming.”*

*Show Alexe Wintera

352826_v1

„Vtípkujte si jak chcete, na Tinderu se mi ta hláška osvědčila.“

Mám tedy za to, že Křeštané, kteří neustále naříkají, že lidé ztrácí ze zřetele skutečný smysl těchto svátků, mají v jistém smyslu pravdu. Lidé vážně zapomínají, že tyto svátky mají být o štědrosti, vykoupení a odpuštění, o posledních zbytcích naděje ve světě řítícím se do temnoty. Tenhle význam ale měly už dlouho před tím, než jsme jim začali říkat Vánoce. Tohle bylo skutečnou podstatou vánočních svátků v době, kdy náboženství nebylo jen něco, co děláte jen z povinnosti k nějaké tradici, nebo soubor rituálů, které jste provedli, abyste se mohli stát členem kmenu nebo politické strany. Když v těchto dobách slunce nesvítilo na vaše pole, museli jste sledovat, jak vaše děti pomalu umírají. Proto jste klekli na kolena a prosili slunce, aby zazářilo. Prosili jste, aby zapršelo, aby se morová epidemie vašemu domu vyhla, aby byla zima co možná nejmírnější. Byly to časy, kdy bylo mnohem těžší se tvářit, že máme vesmír pod kontrolou, jediné, co jste mohli udělat, bylo vzhlédnout k nebesům a prosit o milost.

A jelikož nebesa mlčela, sešli jsme se kolem ohně, jedli kaloricky hodnotné jídlo, zpívali a dávali si dárky. Protože při čekání na odpověď z mrazivých, potemnělých nebes jsme neměli nic jiného než jeden druhého, naši vlastní srdečnost a štědrost.

 

352830_v2
“Nemuset sníst jeden druhého je tím nejcennějším darem”

To už je ale dávno. Naše problémy jsou dnes méně závažné a proto máme tendenci zapomínat, že jsme pořád ta samá křehká stvoření jako tehdy. A pokud vám myšlenka, že Vánoce (nebo slunovrat, nebo Saturnálie) nejsou nic jiného než poslední hurá před pomalou a bolestivou smrtí, připadá depresivní, pak mě špatně chápete. Chci říct, podívejte se kolem sebe! Tohleto je lidství v kostce: Tváří v tvář chladnému přízraku smrti na sebe oblékáme vánoční svetry, cpeme se cukrovím a zpíváme písně o radostné nadpřirozené bytosti, která do našich životů vnáší radost, než přijde jaro a on roztaje, jen klobouk po něm zbyde.

 

352828_v1
Hovořím samozřejmě o tradičním vánočním podobenství, filmu Gremlins 2.

 

Každou chvílí bude řada z vás sedět obklopená veselými dětmi, které již dlouho nebudou dětmi a hrdými prarodiči, kteří už tu s vámi dlouho nebudou, nejspíš vám ani nedojde, že tohle všechno je tak prchavé jako sněhová vločka na psím čumáku. Nenapadne vás, že už nikdy nebudou žádné Vánoce stejné jako tyto, že čas půjde dál, lidé se budou měnit a že jednoho dne budou vašimi nejmilovanějšími vzpomínkami okamžiky, které jste v tu chvíli spíše otráveně přetrpěli.

Takže pokud se v tuto roční dobu setkáváte se svojí rodinou a přáteli, je mně osobně dost jedno jak tyto svátky nazýváte, hlavně nezapomeňte na tohle:

Těchto příležitostí se vám mnoho nedostane. Tak ať stojí za to.

Autor: David Wong

Překlad: Filip Bořivoj Schneider

originální text na Cracked.com

Měl bych jeden dotaz hlavně pro ty z vás, kteří jsou dost staří, aby si živě pamatovali útoky 11. září. Představte si, že by Navy SEALs našli a zabili bin Ládina hned pár dní po útoku, třeba třináctého. Šli bychom i tak do války?

K téhle otázce se vrátíme později, je dost podstatná.

V tuto chvíli samozřejmě všichni přemýšlíme o hrůzném útoku v Paříži, při kterém radikální islamisté zmasakrovali kancelář plnou humoristů jako odplatu za obrázky, které se vysmívaly jejich náboženství (pokud tento text čtete v budoucnosti, doplňte si jakýkoli nedávný teroristický útok – na mé agumentaci to nic nezmění)

Existuje celá sorta zkratovitých reakcí, kterých se dopouštíme kdykoli k takové zrůdnosti dojde, proto jsem pro vás vytvořil užitečnou příručku, kterou si můžete pokaždé projít. Prostě si ji vytiskněte a pověste na zeď, abyste na ni nezapomněli. ji to ale nedělejte v kanceláři, protože jsem z nějakého tajemného důvodu na začátek připl tento extrémně nevhodný snímek:

Wandervibes, via TripAdvisor

A proto ještě než na místo činu dorazí první pomoc, pomněte prosím následných rad:

#6. Ignorujte skóre


Dovolte mi začít citací známého filosofa jménem Plakát na Přání smrti 2: „Nejdřív jeho žena. Teď jeho dcera. Přišel čas vyrovnat skóre!“

Metro-Goldwyn-Mayer

Hrají: kanadský jízdní policista Geordi La Forge

Krok číslo jedna, který je třeba učinit hned po teroristickém útoku je zapomenout na „skóre“.

I my, kteří nejsme Charles Bronson, máme v hlavě tenhle neviditelný ukazatel skóre, který měří, kolikrát nás někdo vojebal, versus kolikrát jsme někoho vojebali my. Kdykoli se s někým začnete hádat, ukazatel se rozsvítí a převezme kontrolu – pokud Honzova přítelkyně vytáhne to, jak se onehdá opil a nakálel do splachovací nádržky od záchoda, Honza si hned vzpomene, jak Eva sobecky dostala tumor a zaplavila je účty za léčení. PRÁSK! A máš to, děvko!

ThanaphatSomwangsakul/iStock/Getty Images

Takže remíza!

Tohle je ale ten špinavý trik, který na vás ušil svět a který vás bude provázet životem až do smrti:

Ten ukazatel skóre je ve skutečnosti váš nepřítel.

Zní to jako nějaký zenový blábol, ale nechte mě to vysvětlit na příkladu:

Kdykoli policie dopadne nějakého sériového násilníka, přesně 100% komentátorů na internetu zatouží po jediném: aby ve vězení jeho prdel poznala středověk.

Huffington Post

Původně jsem si říkal, že sem hodím screenshot nějaké debaty z Novinek.cz, ale nenašel jsem žádnou takhle kultivovanou

Logika je jednoduchá, je třeba vyrovnat skóre. Jakmile se nad tím však alspoň pár vteřin zamyslíte, dojde o vám, o jak zrůdnou ideu tady jde: „znásilnění je super, pokud se stane někomu, kdo si to zaslouží!“ Tak to ale není, drsná realita je taková, že když někdo znásilní násilníka, skóre není Násilník 1, Společnost 1.

Je to Znásilnění 2, Společnost 0.

Purestock/Purestock/Getty Images

Tedy čas přestat jásat.

Podívejte, tím, že jsme nejen zvýšili množství všech znásilnění na světě, ale navíc ho ještě legitimizovali jako něco, co je za jistých okolností správné, jsme právě učinili znásilnění běžnějším. Teď si vzpomeňte na výše zmíněnou hádku Honzy a Evy – urážky přibývají na obou stranách, kdo „vítězí“ a kdo „prohrává“? – Ani jeden, jediným skutečným poraženým je tu ten vztah samotný. Honza si myslí, že urážkové skóre ukazuje Jan 22, Eva 16*, ale skutečné skóre je Vztek 38, Vztah 0.

*Jako ten pár jsem si představoval Jana Krause a Evu Holubovou a teď si představuji jejich zběsilý sex na usmířenou. Ne, že by to bylo nějak podstatné pro osvětlení pointy; říkám vám to jen abyste neměli pocit, že před vámi něco tajím.

Ladislav Faigl / Petr Novák, Wikipedie

Vychází najevo, že celý ten pomyslný ukazatel skóre je jen projevem té nejprimitivnější, nejnásilnější části našeho mozku, kterou sdílíme s plazy. Sledovat, jak vám někdo uškodil a prostě to nechat být – nechat skóre nakloněné v jejich prospěch – je nesnesitelné, téměř fyzicky to bolí. Takže ano, i kdyby Tým 6 zavrtal bin Ládinovi kulku do čela 13. září 2001, do války bychom stejně šli. Pořád bychom na tabulce viděli 3000 smrtí na naší straně a prostě bychom to nemohli nechat být.

Takže až příště zapnete zprávy a zjistíte, že teroristé připravili explozi, která zasáhla deset dětí, tohle je první krok: Uvědomte si, že ukazatel skóre vám lže. Bude se vám snažit namluvit, že jediný způsob, jak vyhrát, je ihned začít bombardovat, i když sami dobře víte, že kromě padouchů to odnese i stovka dalších dětí. Skóre – to skutečné skóre – by pak bylo:

Násilí na dětech 110, Lidskost 0

Teď přichází ta část článku, ve které se budu snažit předjímat vaše odpovědi na tohle všechno a jsem si celkem jistý, že zazní něco jako „Takže je máme prostě nechat být? Dovolit, aby jim ta zvěrstva beztrestně prošla? To nikdy! Musíme se jasně a rázně postavit za svobodu a vyšší dobro, jinak zlo zvítězí! Tohle je VÁLKA!“

A já souhlasím! Ale…

#5. Dejte si pozor, jestli jste na správné straně


Do háje, ten titulek vypadá jakobych se vám chystal navrhnout, abyste zvážili připojení k ISIS. Nědělejte to! A pokud někteří čtenáři mezi přečtením titulku a téhle věty už odešli do syrských náborových táborů, pak se omlouvám.

Vy ostatní, zeptejte se sami sebe: Když banda teroristů vyhodí školu do vzduchu, nebo vystřílí redakci plnou karikaturistů, myslíte si, že je to protože nevědí, že máme zbraně, bomby a drony? Myslíte si, že dělají to, co dělají, protože věří, že jsme „moc slabí na to, abychom úder vrátili“ a proto jim teď musíme „ukázat svojí sílu“?

U.S. Marine Corps

Možná si nevšimli všech těch našich válek, zbraňové technologie a té reklamy, ve které mariňák mečem udolá vulkanického démona.

Pro pět ran do čepice, tihle lidi si umí přečíst zatracený zprávy. Oni moc dobře vědí, co uděláme: vědí, že zareagujeme přehnaně. Stejně jako vždycky. Proto to taky dělají. Takže se uklidněte, zhluboka se nadechněte a snažte se pochopit, co většina z nás nechápe:

Oni dělají to, co dělají, protože vědí, že jsme moc slabí, než abychom odolali touze vrátit úder.

Náš zkratovitý reflex začít hned házet bomby je naší slabinou. Tuhle slabinu se oni snaží využít, protože každé odvetné bombardování znamená obrovský nábor nových teroristů na jejich straně. A vemte prosím na vědomí, že když mluvím o „jejich straně“, nemyslím tím Islám, dokonce ani radikální islamismus. „Jejich strana“ je to, co budu od teď nazývat Tým Násilí (a pokud se o Týmu Násilí chcete dozvědět víc, celý příběh najdete na našem webu TN.cz). Surovec se nerve, protože chce zvítězit, rve se, protože chce žít ve světě, ve kterém se všechno řeší násilím (ačkoli si to sám neuvědomuje). Nezáleží pak, jestli prohraje – v momentě, kdy se s ním do rvačky pustíte, jeho strana zvítězila, svět se stal o trošku víc světem podle jeho představ.

tracy lorna/iStock/Getty Images

A pokud nepatříte k těm, kteří chtějí bojovat non-stop, hádejte jak v takovém světě dopadnete…

A tohle je úplně stejné – teroristé nejsou na straně Islámu. Jsou na straně bomb.

Objevil jsem jednu věc, se kterou většina z vás nebude souhlasit – je jedno, pod jakou vlajkou bojují. Kdyby hned zítra zmizel veškerý Islám ze světa, Tým Násilí by se objevil zas, akorát pod jiným jménem. Možná by se už nezaštiťovali koránem; možná budou bojovat ve jménu eugeniky, rasové čistoty, ochrany životního prostředí, nebo ve jménu My Little Pony.

Keith Survell

„KAŽDÝ PONÍK MUSÍ PYKAT ZA ČINY SVÉ BEZBOŽNÉ A ZLOČINNÉ VLÁDY!“

Ve víru morální paniky po každém teroristickém útoku uslyšíte pořád dokola, že jde o střet civilsací, o kulturní válku mezi primitivními, barbarskými fundamentalisty na jedné straně a moderními, sekulárními společnostmi Západu na straně druhé. Ale v tu chvíli, kdy na tuhle myšlenku přistoupíte, jste se už připojili ke straně těch druhých. Je to strana kmenových válek – primitivního instinktu, který vám říká, že vaše skupina musí zvítězit za každou cenu a mně upřímně leží u zádě, jak svoji skupinu vymezujete (pomocí rasy, náboženství, národnosti, životního stylu) protože já pevně věřím, že existují jen dvě strany:

A. Ti, kdo věří, že jejich kmen si musí podrobit celý svět.
B. Ti, kdo věří, že kmeny mohou koexistovat.

U Toutatise, jen si vzpomeňte, jak to probíhalo naposledy: Jedna skupina na nás zaútočila. My došli k závěru, že je třeba je zastavit, protože jsou netolerantní k jiným kulturám, nerespektují lidská práva a jsou násilní.

Řekli jsme si že jediný způsob, jak je porazit, je být méně tolerantní k jiným kulturám („postavit mešitu poblíž místa útoků 11. září by bylo jako vyvěsit svastiku vedle muzea Holokaustu.“), přestat respektovat lidská práva („Právo na ochranu soukromí u neobčanů Spojených států je pro nás nebezpečné a to i u našich spojenců.“) a chovat se násilněji („Na světě je přes miliardu Muslimů. Pokud 1% z nich jsou přesvědčení fanatičtí džihádisté, je jich mezi deseti a dvaceti miliony. To znamená, že budeme muset zabít velkou část těch deseti až dvaceti milionů.“

Jay Waldron/iStock/Getty Images

Kombinace vraždy a matematiky nemůže nikdy dobře dopadnout

Jinými slovy: „Nemůžeme je porazit, dokud nezačneme být víc jako oni.“ To je jakoby se vám doktor snažil odstranit nádor tím, že hned vedle něj vypěstuje nádor větší a zhoubnější. I kdyby to fungovalo, Tým Nádor vítězí (více o Týmu Nádor na TN.cz) a vy jste právě nalítli na podraz, který ničí lidstvo už nějakých 200 000 let.

Jak se tomu vyhnout?

#4. I když to svědí, nedrbejte se


Hned po útocích vám na všech obrazovkách vyskáčou komentátoři, kteří vám začnou jízlivým, samolibým tónem vysvětlovat, jak strašně odvážná věc to je, nenávidět muslimy – jakoby byli tím jediným, odvážným hlasem na světě, s tak kontroverzním názorem.

Skutečnost, kterou znáte od dob, kdy jste ještě neuměli dojít na nočník, je taková, že tím nejautomatičtějším, bezmyšlenkovitým reflexem je vždycky vrátit úder a že být dospělý znamená naučit se tomu reflexu odolávat. Když vás začala štvát nějaké hračka, rozbili jste jí. Cítíte komára, rozplácnete ho. Někdo vás urazí na Facebooku, řeknete mu, že je kretén. To nad námi pořád a stále dokola přebírá vládu ta primitivní, ještěří část našeho mozku. Není na tom nic kurážného – to umí i pes. I zasraný rostliny to umí.

Design Pics/Design Pics/Getty Images

„Hele, radši si nekoleduj, frajere!“

Pak máme tu myslící část mozku – tu lidskou část – a ta nám říká, abychom se zastavili, odolali tomu pokušení a skutečně se zamysleli, jaká činnost udělá svět lepším. Je to jako odolat touze si podrbat svrab, zamyslet se a říct si: „Možná bych místo drbání té vyrážky až do krve měl zajít za doktorem pro nějakou penisovou mastičku.“ Tohle je zatím ta nejtěžší část na našem seznamu, protože podrbat se na svrabu nenávisti je tak sakra krásnej pocit. Je to tak dobrej pocit, že jsme schopní napsat celé knihy, abychom si to racionalizovali, abychom si to obhájili coby promyšlenou, rozvážnou pozici. Snažte se ale nezapomenout na následující fakt:

„Zabte je všechny!“ je ta nejjednodušší, nejlínější reakce. Je to reflex zvířecí, staré kmenové instinkty vystrkují růžky z té primitivní pračlověčí části vašeho mozku. Ještě horší pak je, že jsme bytosti pověrčivé a iracionální a tenhle reflex velmi rychle metastázuje do té nejstarší, nejničivější pověry všech dob:

„Tenhle člověk mi ublížil, takže teď musím potrestat tohoto člověka a všechny, kteří tohoto člověka připomínají.“

Stovky tisíc let utekly a nic se nezměnilo – pořád je to skvělý pocit přemýšlet o všem v intencích kulturního střetu. Pokud je ten zločinec Rom, pak už není jen jedincem, který vám krade televizi, aby si mohl koupit trávu – je součástí problému jménem romská kriminalita. Ten nesnesitelnej fracek, co vás předběhl ve frontě v KFC není jen otravný jedinec, je součástí „celý týhle zkažený generace“. Každý, kdo vám nějak ublížil, se ihned stává pěšákem v armádě, které musíte vyhlásit válku.

Odolat takové myšlence vyžaduje velké duševní úsilí – je to ekvivalent čekání, až ta mastička konečně začne působit, zatímco máte pocit, že vám na rozkrok zaútočila kolonie zuřivých mravenců. Znamená to najít v sobě trochu lidskosti a soucitu i k naprostým zmrdům, kteří by pro vás totéž nikdy neudělali. Pamatujte, povznesení se nad věc vás neuspokojí. Pomsta vás uspokojí. Škodolibost vás uspokojí. Povznést se nad věc je jako navěky sedět bez hnutí, zatímco vám kolem ucha bzučí moucha.

Comstock/Stockbyte/Getty Images

„Jen jsem jí tim revolverem pohrozil“ se nepočítá.

Tohle je ta věc, ve které se mýlí každý příběh s ponaučením, který jste kdy slyšeli, ať už jde o náboženskou parabolu nebo americký sitcom. Tyhle příběhy se vám vždycky budou snažit nakecat, že udělat správnou věc je nakonec skvělý pocit. Bezdomovec vám bude vděčný za váš dar, gaunerovo srdce pookřeje, když mu nastavíte vlídnou tvář. Ve skutečném světě to takhle není. Grázlové budou vaši milost chápat jako slabost, zneužijí vás a ještě se vám vysmějí. Bezdomovec si může s dekou, kterou jste mu darovali, vytřít prdel. Kamarád, kterému jste půjčili peníze, si za ně zaplatí nasprejování nahotinky na dodávku. A i nad to všechno se vy musíte povznést.

Proč? Protože ve skutečném světě ta jediná „kulturní válka“ je mezi lidmi, kteří se dokážou povznést a těmi, kteří nikoli.

Pokud vám to pomůže, zkuste tohle:

#3. Uvědomte si, že zlo je vzácné, ale slabost je běžná


Joshua Blake/E+/Getty Images

Je těžké najít byť jednoho člověka z dvaceti, který by souhlasil s tvrzením „zlo je vzácné,“ ale není těžké to dokázat. Kolik skutečných prohnaných zlosynů jste ve svém životě potkali v kontrastu s lidmi, se kterými někdo tak či onak dost vyjebal? Já za svůj život potkal jen tři nebo čtyři skutečně ďábelské padouchy (kromě Járy Cermana) a jeden z nich byl kočka.

minoandriani/iStock/Getty Images

A dodnes nevím jistě, jestli to nebyla jen spirituální inkarnace Járy Cermana

Pokud se na to chcete podívat víc fakticky, pojďme se kouknout třeba na všechny vraždy spáchané v daném roce. Podle statistik více než polovinu z nich spáchal někdo, koho oběť znala, nebo dokonce člen rodiny (třeba muž, který ze žárlivosti zabije vlastní ženu). Asi 42% všech obětí bylo zavražděno v afektu při hádce, dalších 23% bylo zabito v průběhu nějakého jiného kriminálního činu (ozbrojená přepadení atd.) a dalších 8% zemřelo při přestřelkách gangů.

Jinými slovy, jakmile dáte stranou:

  • Každého, kdo zabíjel pod vlivem narkotik nebo v jiném stavu změněného vědomí
  • Každého s vážnou psychickou poruchou (asi 10%)
  • Každého, kdo zabíjel v návalu vzteku
  • Každého, kdo zabíjel při provádění jiného zločinu
  • Každého, kdo si myslel, že tím ochrání sebe nebo své přátele („Musíme si na ně došlápnout, než přijdou oni na nás“)

…a takhle půjdete dál, až dokud vám nezbydou jen takovíti chladní, kalkulující kriminálníci, jaké znéme z filmů, celkem dost vražd vám odpadne. Samozřejmě, že nějaké zbydou – kriminální bossové si určitě objednávají chladnokrevné vraždy a lidé rozhodně páchají komplexní a dobře promyšlené vraždy jen za dobrou výplatu. Řekl bych ale, že na jednoho chladného, vypočítavého zlosyna vám připadnou desítky, možná stovky knuckleheadů.

Takže jeden chlap s příběhem a stovka chlapů, kteří jen čekají na výplatu, Iron Man přeci jen nebude tak nerealistický

Knucklehead (pořádný překlad mě nenapadl, tak nechávám v originále, rozhodně ale s okamžitou platností přidávám do svého slovníku neologismus „kloubohlavci“ – pozn. překl.) je policejní terminus technicus (a já znám policejní terminologii dost dobře, protože než jsem začal pracovat pro Cracked, strávil jsem víc než 15 let sledováním policejních seriálů) pro někoho, kdo není zločinec, ale kdo má jen špatnou sebekontrolu, je dušvně nevyrovnaný nebo drogově závislý, nebo si prostě jen nedokáže dát svůj život do kopy. Jsou to ztracení lidé se slabou vůli, kteří se jen zapletli s těmi nesprávnými. Ať se picnu, vždyť my jsme dokonce vyzpovídali bývalého neonacistu, který nám přiznal, že se k nim přidal, protože byli prostě první, koho potkal. Později se dokonce přidal k černému gangu jen protože se k němu při basketu chovali ohleduplněji.

Problém je tu opět v tom, že je mnohem příjemnější žít v představě, že každá křivda, která se vám někdy stala, byla aktem záměrného zla, nebo sociopatického sobectví. Protože pokud jsou ti lidé jen smutní zkrachovalci, kteří tráví většinu svého času sebeopovržením, je pro nás mnohem těžší si představit, jak je zabíjíme. (Na Der Spiegelu vyšel skvělý článek o mladých Němcích, kteří se připojují k ISIS, kromě násilných sociopatů jsou to dost často i deprimovaní ňoumové, kteří jen chtějí někam patřit). Pokud tyhle špatné podněty, závislosti, iracionální strach nebo nenávist, ničí je samotné víc než ostatní lidi, potom jsou skutečným nepřítelem právě tyhle podněty. A co je na tom zábavného? Špatné podněty nemůžete zastřelit, vybombardovat, nebo zabít kung fu kopem.

Hele, chcete naštvat své facebookové přátele? Ukažte jim, jak krásné věznice mají v Norsku. Chcete naštvat křesťany? Neříkejte jim, že Bůh neexistuje, řekněte jim, že peklo neexistuje.

#2. Bacha na Hitlera


A už to slyším za oknem: „Ale co Hitler?“

Existuje jeden specifický typ špatného argumentu, který každý používá, kdykoli nás někdo nařkne, že máme nějaký neproduktivní, nebo destruktivní zvyk: prostě si vzpomeneme na jednu konkrétní situaci, kdy se nám ten špatný zvyk vyplatil a pak se tím příkladem oháníme jak baseballovou pálkou. Je to naše kouzelná hůlka na odstranění kritiky.

Photos.com/Photos.com/Getty Images

Přidává +2 k resistenci proti etickým nuancím

Tak například váš rasistický strýček vás při každém setkání bez nejmenší provokace oblaží svojí oblíbenou historkou, jak byl tenkrát podezíravý, když se do baráku přistěhovala nová romská rodina a nakonec se ukázalo, že měl pravdu! Jejich syn se mu hned po měsíci vloupal do auta! Kdykoli se kdokoli pokusí jeho rasismus kritizovat, vytáhne tenhle jediný, perfektní příklad. On řekne, že cikáni jsou geneticky predisponovaní ke zločinu. Vy řeknete, že neexistují výzkumy, které by to potvrzovaly. On vytáhne tuhle historku. On řekne rasistický vtip, vy mu řeknete, že je nevhodný, on řekne „A víš, co je ještě nevhodný? VLOUPAT SE DO MÝHO AUTA! Už jsem ti někdy vyprávěl, jak jsem před barákem chytil toho neřáda?“

A pokud třeba jen naznačíte, že násilí nemusí být odpovědí na každou situaci, Tám Násilí vždycky vytáhne stejnou odpověď:

„A co Hitler?“

Universal History Archive/Universal Images

Skvělé jméno pro pomýlený sitcom, špatné pro rozumný argument.

A nejen tato tři slova – přednesou dokonale vybroušený narativ, který tvrdí A) Hitler byl ultimátní zlo poražené dobrem; B) Nešlo ho zastavit jinak než válkou; C) Skutečnými padouchy druhé světové byli zastánci politiky appeasementu; a D) Jakákoli diskuse o tom, jaké faktory přivedly Hitlera k moci, je jen trapné mlžení. Z toho vyplývá, že pokud oponujete použití násilí proti jakékoli skupině, jste efektivně prohitlerští. („Kdybys tenhle argument razil v roce 1941, všichni bychom tu dnes mluvili Náckovštinou“)

claudiodivizia/iStock/Getty Images

Která je trochu podobná Němčině, ale hlučnější a prskavější.

Asi ani nemusím říkat, že i když připustím vše výše řečené, rozhodně to neznamená, že stejnou logiku lze aplikovat na libovolnou situaci, která od té doby nastala, kor na každou takovou situaci. Mnohem důležitější otázka pro toho člověka je, proč máš tuhle reflexivní potřebu vytáhnout Hitlera, kdykoli někdo zpochybňuje použití náslií? Proč při tom vždycky cítíš dotek vzteku? Proč máš potřebu se při tom chovat tak pohrdavě a jízlivě a označovat toho druhého hned za hloupého, slabého a naivního „sluníčkaře“? Proč máš tu niternou potřebu obhajovat násilí, jakoby pro tebe bylo posvátné?

„Počkat, takže chceš říct, že lidé, kteří trpí v diktátorských režimech, si to mají prostě nechat líbit, protože násilí je špatné?“ Ne! A zvovu, všimni si, jak jsi hned našel další perfektní příklad, abys mě setřel. Pokud se lidstvo dostane na takovou úroveň, kdy násilí používají jen šlechetní utlačovaní proti zlým, totalitním režimům, budem na tom jako lidstvo celkem dobře.

Pak existuje ještě jedna iracionální reakce a sice říci, že člověk, který zpochybňuje nutnost násilí, nemá úctu k našim vojákům („Pro tebe je to snadné, sedět si ve věži ze slonoviny a blábolit o míru, zatímco naši hoši riskují svůj život, aby ti zachránili prdel!“) Ani tenhle argument neobstojí při sebemenší aplikaci logiky: když příjdete za zraněným veteránem a řeknete mu „Příteli můj, doufám, že se nám podaří vytvořit svět, ve kterém lidé jako ty nebudou muset bojovat a umírat a místo toho budou žít dlouhé a šťastné životy a vychovávat vnoučata,“ nemyslím si, že vám jednu vrazí.

Spencer Platt/Getty Images News/Getty Images

„No jo, ale jak tohle všechno vměstnat na transparent?“

Ale o toho konkrétního člověka stejně nikdy nešlo – „Podporuj naše vojáky“ a „A co Hitler?“ nejsou pozvánky k hlubšímu rozebrání celé situace. Jsou to magické formulky, které mají diskusi ihned ukončit, protože ta část našeho mozku zvaná „Tým Násilí“ reaguje na kritiku úplně stejně jako islámští extrémisté na karikatury proroka Mohameda.

A když už jsme u toho…

#1. Nezapomeňte: My vítězíme


Ilia Yefimovich/Getty Images News/Getty Images

Tady se dostáváme k poslední lži, kterou uslyšíte. A já sám proti ní píšu znovu a znovu a znovu. Jde o tvrzení, že náslií vždy nakonec zvítězí. Proto nás tak děsí pouliční zločin – i když jsi miliardář, vždycky tě může v temné uličce pobodat nějakej grázl a prachy jsou ti najednou k ničemu – nasilí bere vše. „Jakou má cenu všechno to bohatství, infrastuktura a bohatá kultura, když nás může banda extrémistů prostě jen tak vyhodit do vzduchu?“

Odpověď samozřejmě zní, že to má úplně všechnu tu cenu.

David Sacks/Photodisc/Getty Images

Fakt, že vám můžou teroristi zabít rodinu, neznamená, že nemá smysl si ji pořizovat.

A právě tahle myšlenka, že nakonec nikdy nefunguje nic jiného než násilí, je ze všech snadno vyvratitelných lží tou nejvíce hýčkanou. Pravda – potvrzená tvrdými fakty – je, že už po tisíce let násilí rychle a vytrvale ubývá. Vraťte se do středověku, najdete vražednost třicetkrát větší, než je dnes.

Jinými slovy: Tým Násilí prohrává. Jediný způsob, jak můžou vyhrát, je když nás přesvědčí, že jejich cesta je ta jediná správná.

Podívejte se na to takhle: když se vrátíme k útoku na údajně rouhačské karikaturisty v Charlie Hebdo, je hned vidět, o jak marný útok šlo. Konec konců, pokud je váš bůh skutečný, pak mu/jí nevadí, když si z něj/ní dělá někdo srandu. Tato z definice všemocná bytost rozhodně nebude mít takové potíže se sebedůvěrou. Takže ta bytostná potřeba zničit kritiky pochází jen a jen z teroristů samotných, z jejich nejistoty, strachu a hněvu – jinými slovy ten útok dokazuje, že tito lidé ve skutečnosti nevěří, že je Bůh všemocný.

To samé ale platí pro nás: pokud je jejich bůh skutečný a všemocný, pak mu pouhopouhá čmáranice nemůže nijak ublížit. Pokud je naše civilsace dobrá a silná a skýtá správnou cestu pro lidstvo, pak ji obyčejný terorismus zničit nemůže.

Thinkstock/Stockbyte/Getty Images

To byla narážka pro ty, kteří jsou hrdí na to, co jsme udělali dobře.

Pro obě strany platí, že eskalace násilí je příznakem slabosti a obav. Je to krize víry – je to přesvědčení, že vaše životní cesta je křehká – jen domeček z karet, který se při sebemenším záchvěvu rozsype. Přesvědčení, že civilizace míru prostě nefunguje.

Věřte v civilisaci. Historie nám říká, že nás nemohou porazit, porazit se můžeme jen my sami. Násilí není na vzestupu; jen ho vidíme víc v televizi, protože v probouzení vašich Tým Násilí receptorů se točí velké peníze.

Nenechte se do toho zatáhnout. Tady je zlatý retrívr, kterému jsou pravidla překážkové dráhy úplně u prdele.


David Wong je génius, proto ho nepřekládám poprvé. Pokud byste se chtěli stát lepším člověkem, zjistit, že svět je mnohem lepší než vypadá, nebo vás zajímá jeho vize již velmi blízké budoucnosti, nebojte se kliknout. Někdo úplně jiný taky přeložil jeho román John na konci umře, kupte si ho!

Je čas na další překlad geniálního Davida Wonga, kdo má radši originalitu a nespokojí se s lacinými kopiemi, najde originál zde.

autor: David Wong

překlad: Filip Bořivoj Schneider

 

Představte si ideální budoucnost. Dobře, nemyslím vaší ideální budoucnost, ve které jsi posledním člověkem na zemi a bojujete s hordou zombíků, ale ideální budoucnost společnosti: neomezená a čistá energie, všeho zboží je dostatek a stroje za nás dělají všechnu špinavou práci. Všichni jsou šťastní, nebo ne?

Jenže v mnoha ohledech je tahle budoucnost už tady a dá se popsat pěti písmeny:
SMRAD.

Asi bych to měl vysvětlit…

 

#5. Stratrekovská utopie už je tady … v jistém smyslu

Pojďme si chvilku povídat o pornu a mrtvých miminkách.

Kdybych vám dal rozpočet nula korun a řekl vám, ať mi za ty peníze přinesete co nejvíc internetového porna, kolik porna byste mi přinesli?

Já myslím, že odpověď zní „Veškeré porno.“

A tím se dostávám k jednomu zábavnému příběhu. Za několik posledních desetiletí zemřely v zemích třetího světa tisíce kojenců kvůli kontaminovanému sunaru. Počkat, říkal jsem „zábavnému“? Spletl jsem si slovo. Nuže, jde o to, že kvůli špatným hygienickým podmínkám míchají maminky sunar s kontaminovanou vodou. A proč sakra maminky krmí svá mláďata toxickým sunarem, když dokážou ze svých vlastních těl zdarma vyprodukovat mléko? No přeci proto, že výrobce sunaru Nestlé zaplatil hromadu reklam, které jim vysvětlily, že je to tak správně.

Chcete-li tedy vidět, jak bude vypadat budoucnost, tady ji máte. Budoucnost závisí na tom, jestli se korporacím podaří vás přesvědčit, abyste platili za věci, které můžete mít zadarmo.

Někteří z vás si možná myslí, že teď začnu hovořit o internetovém pirátství, DRM ochraně a zlých nahrávacích společnostech, to je ale jen drobná ukázka toho, co nás čeká. Svět se změnil. Všechno, co jsme se od narození o společnosti naučili, vyletí komínem.

Ať už tak či onak.

Futuristé a autoři sci-fi hovoří o „post-scarcity“ světě, tedy světě překonaného nedostatku a myslí tím společnost, jakou známe ze Star Treku, kde se replikátory hmoty a fúzní reaktory postaraly o ukončení všeho nedostatku. Na jednu stranu to vypadá jako nesplnitelný sen, ve skutečnosti ale jsou odvětví, ve kterých jsme do této fáze již dospěli. Vzpomeňme porno. Porna je teď víc, než vzduchu a to doslova – množství vzduchu je omezené, ale máme přístroje, které můžou měnit energii na .jpegy cecků od teď až do zániku vesmíru. Cecky jsou komoditou překonaného nedostatku.

Hurá!

A teď se zamyslete, kolik znáte lidí, kteří žijí v bytech, ve kterých není dost místa si zatančit pořádného kozáčka, ale kterým je to jedno, protože každý probděný moment strávený doma tráví hraním World of Warcraft nebo surfováním na internetu. Netouží po dvoupatrovém bytě s bazénem a bílým plotem. Díky netbooku za 8000,- a internetu za pětikilo měsíčně mohou komunikovat s přáteli, potkávat holky, sehnat zábavu, věnovat se svým koníčkům a zůstat v kontaktu se svojí rodinou a kolegy. Z domova můžou i pracovat.

Pohleďte, kolik úrovní Maslowovy pyramidy potřeb internet uspokojí:

Od druhé příčky až po vrchol to tam najedete všechno za cenu takřka nulovou, pokud chcete.

My interneťáci jsme tak posledlí nadáváním na videohry s DRM ochranou, že si vůbec neuvědomujeme rozměr totohle trendu. Jsme jako pejsek, který strávil celý život přivázaný za brankou, teď bouřka branku strhla a pejsek zajásá „Páni, tam venku je dvorek!“

Nikoli, Punťo, tam venku je celý svět.

 

#4. Aby nezbankrotovali, musí obchodníci předstírat, že neomezené zásoby jsou omezené

No jo, kurva, Utopie je tady! Lidstvo vyhrálo! Presťaňme číst tenhle článek a pojďme slavit!

House a MDMA pro každého!

Počkat, nezapomněli jste na tu věc se sunarem?

Teď se totiž dostáváme do roviny absurdna, tak třeba:

Veřejné knihovny už nějakých 500 let půjčovaly lidem knihy zdarma. Nakladatelům to nevadí, protože knihovna za tu knihu zaplatí a když je knížka populární, koupí si jich hned několik, aby ji mohla půjčit více lidem zároveň. Každých pár let nakoupí nové, protože každá knížka se při cestování od čtenáře ke čtenáři časem rozpadne.

Pak ale nakladatel vynalezl novou knihu. Nezničitelnou knihu známou jako e-kniha, kterou si může přečíst 10 000 lidí a nikdy se nerozpadne. A kolik stojí výroba tohoto technologického skvostu? Ani zlámanou grešli! Čtenáři si mohou kopie knížky „vyrobit“ sami na svých počítačích a nakladatele to nestojí vůbec nic. Je to knížka překonaného nedostatku.

Další krok nakladatelů byl tedy jasný: Nechť se kniha zničí sama.

E-kniha prodaná do knihovny se tedy po roce existence nebo po X výpujčkách sama vymaže. Tahle praxe vzbudila mezi nakladateli a knihovnami nemalý rozruch, zejména protože všichni vědí, že narazili na uvolněné vlákno a kdyby za něj zatáhli, může se rozpadnout celá společnost. Je to tak prosté:

 

A. Když se e-knihy nerozpadají, proč si nemůže knihovna prostě jen koupit dostatek digitálních kopií pro své čtenáře a nechat si je navždy?

B. Počkat, vždyť je to jen digitální soubor, proč si nemůžou prostě jen koupit jednu kopii a zkopírovat jí každému čtenáři?

C. Vteřinku, k čemu vůbec potřebujeme knihovny? Proč by si zákazník nemohl koupit knížku přímo od nakladatele a „půjčit“ její kopie všem svým přátelům?

D. Ještě okamžik, když nepotřebujeme tisk a vázání, k čemu jsou nám vůbec nakladatelé? Proč si jí nekoupit přímo od autora?

E. Momentíček, proč si jí vůbec kupovat? Proč si jí prostě nezkopírovat zdarma, jakmile jí autor napíše?

 

Na chvilku se zastavte a zamyslete se, co všechno právě zmizelo. Mrakodrapy plné zaměstnanců velkých nakladatelství, sklady plné knih, knihkupectví, tiskárny, papírny a všechno, co si autor pořídil za utržené peníze. To všechno je pryč.

„Hajzlové!

 

Aby nic z toho nezmizelo, rozhodli se nakladatelé zapojit do hry to čemu experti říkají SMRAD – Svévolná Množstevní Restrikce Aktuálního Dostatku (v originále FARTS – Forced ARTificial Scarcity). Nebo by tomu tak aspoň říkali kdyby byli ve vymýšlení názvů stejně skvělí jako David Wong a jejich překladatelé do češtiny stejně průměrní jako já.

Pamatujte mých slov: Naší budoucností je SMRAD.

Vzpomínáte si na uvedení futuristického virtuálního světa PlayStation Home od Sony? Moment úděsu přišel, když se nadšení gameři v Penny Arcade zalogovali a ocitli se ve virtuální kuželkárně … ve frontě. Čekali, až na ně přijde řada. Ve virtuálním světě, kde ta kuželna ve skutečnosti neexistuje. Jsou to jen nuly a jedničky na serveru – množství drah by tu mohlo být klidně nekonečné, ale tam, kde měly být tisíce drah pro každého, kdo si přišel zahrát, byl jen SMRAD.

Zvykejte si.

 

#3. Svévolné omezení množství statků je naší budoucností

Takhle to funguje s každým digitálním statkem – od zábavy přes komunikaci až po software, který používáte při práci. Nemalá část naší ekonomiky funguje díky SMRADu. S postupujícím časem budou další a další věci, které užíváme, zabalené do toho neviditelného obláčku.

Super, ne? Vy přece nebudete dělat, co vám vrchnost poručí. Vy se nesmíříte s budoucností, ve které korporace lepí cenovky na zboží dostupné zdarma. Vždyť by to bylo jako kdyby – já nevim – kdyby přiměli ženy platit horentní sumy za něco, co dokonale zvládnou jejich vlastní tělní tekutiny.

Nebo utrácet prachy za svíčky i když máte hromadu přebytečného ušního mazu.

 

Taky jsem si to myslel. Vždyť jsem světaznalý. Jsem světaznalý jak prase. A pak jsem se podíval na svůj stůl.

Hned vedle mě ležela lahev vody Aquafina. Ležela tam, protože v 90. letech si Coca-Cola i Pepsi všimly, že prodej limonád neroste, takže nakoupily vodu z kohoutku – tu věc, které mám efektivně neomezené zásoby – narvali ji do lahví, prdli na ni obrázek hor a zvýšily cenu o 20 000 procent. A já to pak zaplatil.

Kapitalismus. Protože utrácet je snazší než přemýšlet.

 

Hned vedle se na mě šklebí krabička Ibalginu. Jasně, za poloviční cenu si můžu koupit neznačkový ibuprofen, který se neliší ničím jiným než barvou krabičky, ale mě nevadilo si připlatit, protože tohle je ibáč, ty vole! Jediný skutečný lék na bolest hlavy! Ta piksla leží na výpisu z bankovního účtu, na kterém se píše, že mi automaticky odečetli platbu nájmu … za „transakční poplatek“ 100 korun.

A to ani nekoukejte na můj počítač. Mám na něm nainstalovaný Windows 7 – plnou verzi za 200dollarů, protože jsem si jí instaloval na nový hard disk, upgrade verze stojí jen 100 dollarů a mimochodem – je to tentýž produkt, na obou discích jsou tatáž data. Na té levnější je jen takýsi oný bazmek, který pozná, jestli je na disku starší verze Windows a když není, nenainstaluje se.

Když si připlatíte ještě dvě stovky, přihodí vám animaci ukřižování Clippyho.

Až se budu poohlížet po silnějším procesoru, možná šáhnu po tom, který zrovna testuje Intel, prodávají ho se softwarem, který záměrně blokuje některé funkce. Proč? Protože taky prodávají „upgradovací kartu“ za 50 dollarů, která neslouží k ničemu jinému než ke zpřístupnění funkcí, které v tom procesoru už byly zabudované.

Už dlouho nás učí platit za nic a my se necháme. O co, že trochu SMRADu najdu i na všem stole.

 

#2. V budoucnosti budeme všichni Lars Ulrich

To, že jsem před chvílí použil jako příklad e-knihy, není náhoda. Jak rád připomínám, kdykoli k tomu dostanu příležitost, na pultech obchodů najdete můj román o příšerách a penisech (nedávno vyšel i v češtině). Můžete si ho koupit za míň než čtyři stovky. Psal jsem ho pět let. Ale upřímně, když ho budete chtít sehnat v digitální kopii, najdete ho i zdarma. Nedostatkovost, která by vás donutila za něj zaplatit, je jen výtvorem naší kolektivní představivosti. John na konci umře je 350 stránek SMRADu.

Mimochodem, pojící lepidlo způsobuje leukémii.

Mimochodem, pojící lepidlo způsobuje leukémii.

To je podstata onoho monstrózního sporu mezi Amazonem a největším knižním nakladatelem o cenách e-knih. Nikdo netuší, kolik si za ní říct. Prostě to musíme arbitrárně rozhodnout, protože od vzniku první kopie už jejich produkce nic nestojí.

A mezitím já, moje rodina, banka, u které mám hypotéku, finančák i krámek, kde si kupuju jídlo, my všichni doufáme v to samé – že si vy nevšimnete, že se všude kolem vás vznášejí volně dostupné kopie mojí knihy. Již brzy budeme tuhle naději sdílet všichni.

To byla podstata smlouvy ACTA a všech, které přijdou po ní. Tyto celosvětově závazné smlouvy, jejichž účelem je si došlápnout na každého, kdo porušuje práva duševního vlastnictví. Každý na internetu je nenávidí, protože všichni víme, že 1) budou tak invazivní, že v podstatě dají represivním složkám právo hrabat se našimi harddisky při sebemenší známce kontrabandu a 2) budou úplně zbytečné. Je to děravá loď, která se snaží neklesnout pod hladinu tím, že vyhrožuje moři kanóny.

„Tumáš, ty velká modrá píčo!“

 

A kvůli čemu? Kvůli tomu, aby nadnárodní korporace, nahrávací studia a zatracenej Activision nepřišli o své zisky? Aby si nenáviděný protipirátský superkorzár Lars Ulrich z Metalliky mohl dovolit platinové letadlo místo zlatého? Aby si nějaký pochybný spisovatel mohl koupit opičku a naučit jí jezdit na malinkatém motocyklu? Nasrat!

Vzpomeňte si ale na psa a branku. Svět se změnil pro nás všechny. Jsem na stejné lodi jako Lars Ulrich a vy všichni taky.

 

Ano, Larsi, nám to taky nevoní.


Lars vydělává prodejem svojí hudby, vy vyděláváte prodejem své práce. Dřív nebo později přijde někdo na způsob, jak vaše schopnosti převést do elektronické podoby a vás již nebude třeba.

Pracujete v prodejně videoher? Dnes už si konzole tahají hry přímo z internetu. Prodáváte filmy? To samé, Blu-ray je nejspíš poslední fyzické médium vůbec. Děláte na pokladně? Netrapte se s tím, že by vaši práci přebraly samoobslužné pokladny, už se zavádí RFID systémy, díky kterým zákazníci jen naskládají věci do tašek a odejdou, senzory jim to sečtou a zkásnou platební kartu. Děláte v kavárně? A umíte něco, co automat neumí? Děláte na poště? V tuhle chvíli jste už jen lidským spambotem – víc než polovina veškeré pošty jsou nevyžádané letáky, které letí rovnou do koše, protože ve světě e-mailů jsou letákoví inzerenti jedinými výdělečnými klienty, kteří poštám zbyli.

V tom báglu přechovává flašku vodky a poslední zbytky důstojnosti.

 

Všimněte si, že mluvím jen o službách, protože skoro nikdo z vás už neprcuje ve výrobě. Většinu této práce jsme už outsourcovali a většinou na roboty.

Díky technologii se časem většina práce stane pro zaměstnavatele tím, čím je pro vás teď porno – překonaným nedostatkem. Taky z ní budou mít stejnou erekci.

Takže můžete ACTA, MPAA, nebo RIAA nenávidět, jak chcete, ale vězte, že i vás platí SMRAD.

 

#1. Jen bláboly mohou zachránit civilizaci

A tak jsme tady. Slavíme, že nemusíme platit nenasytným korporacím, protože díky technologiím můžeme hromadu toho, co chceme, získat zdarma, zároveň se ale blížíme době, kdy nebudou mít korporace důvod platit nás. Všichni pak doufáme, že v budoucnosti se lidé bez nějakého pádného důvodu prostě rozhodnou zaplatit. Pokud pracujete v GameStopu, pak vy i korporace doufáte v tu samou věc: že se lidé prostě 1) bezdůvodně rozhodnou zaplatit za nové hry a 2) že chtějí, aby jim je prodal člověk.

Kvůli… nostalgii, nebo tak něco.

 

A ne, nechoďte na mě s tím, že „Pokud pracuješ dobře, společnosti ti za svou práci vždy ráda zaplatí!“ Já žiju na internetu, viděl jsem, jak to funguje. Viděl jsem nejlepší weby své generace zničené: šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, protože sice byly tak populární, že traffic shazoval servery, ale dobrovolné dary z PayPalu nepřinesly nic než cvrkání cvrčků. Kdyby byli lidé placení podle hodnoty svojí práce měřené uspokojením spotřebitele, Achewood by nemusel žadonit o almužny.

Systém „zaplať, co chceš“ se nevyhnutelně stává charitou a my lidé rozdáváme almužny jen když máme tu správnou náladu, nebo přebytek peněz. Není to plnohodnotná náhrada obchodu.

Máte čas buďto na umění, nebo na žebrání. Ne na obojí.

 

A tady nemluvím jen o výplatě. Lidská společnost existuje jen kvůli tomu, že potřebujeme věci, které vyrábějí jiní lidé. Vzájemná potřebnost je to, co nás přimělo s seskupit, rozdělit se o zdroje a založit první vesnice. Potřebujeme věci a potřebujeme, aby jiní lidé potřebovali věci, které vyrábíme, aby byli ochotní nám dát věci, které potřebujeme. Je to cyklus, který běží už po tisíce let a teď se chýlí k zániku.

A tak se jako společnost budeme muset spolehnout na svého starého přítele, neviditelnou sílu, která společnost zachránila už tolikrát. Poklkněte před svatým Blábolem.

Blábolní průmysl je ekonomickým tahounem budoucnosti, lidé, kteří se mu věnují, budou cennější než chirurgové. Ano, ti lidé, kteří nás přesvědčili, že balená kohoutková voda pochází z magické studánky v horách a nevzdělané matky přesvědčili, že kontaminovaný sunar jest životadárným lektvarem. Jen oni nás mohou zachránit.

S rozvojem civilisace je nevyhnutelné, aby tito hrdinní obránci SMRADu vystavěli kulturu, ve které budeme platit za věci, které můžeme dostat zadarmo, kvůli vágní pověře, že nás to činí lepšími lidmi. Stejně jako vás dokáže logo Applu uhranout, abyste zaplatili dvojnásobek za produkt i když se brodíte hromadami levnějších alternativ.

A onoho krásného dne, kdy se nám podaří zdokonalit fúzní reaktory a nanotechnologickou výrobu, v době Wi-Fi kontaktních čoček o rychlosti 100 GB za sekundu, tehdy budou mocní blábolilové hájit starý dobrý svět. Přesvědčí vás, že byste neměli nosit boty, které chrlí replikátory za 5,- Kč za kus. Musíte si koupit boty od nich za dva litry, protože jsou ručně šité.

Možná se jim podaří koncept „plaťte, abyste platili“ rozšířit v novou moralitu. Nebo nové náboženství založené výhradně na posvátnosti SMRADu.

Pokud tedy nevymyslíme něco jiného…

 

V souvislosti s Evropskou unií padá jméno britského spisovatele George Orwella tak často, že by nebylo bez zajímavosti si přečíst, co si o ní skutečně myslí. Co to kecáš, Filipe? George Orwell zemřel v roce 1950, Evropskou unii nezažil a přece není možné, aby například v roce 1947 napsal do politického čtvrletníku Partisan Review esej Towards European Unity, jejíž předpověď budoucnosti připomíná současnou realitu EU tak moc, až to chvílemi děsí!“ No, vlastně, je to přesně tak, jak říkáš, drahý imaginární čtenáři a možná budeš i překvapen, že Orwellův názor na současnou EU není zdaleka tak temný, jak se ti drtivá většina euroskeptických bloggerů snaží vnutit. Nuž, posuď sám:

 

George Orwell

Vstříc evropské jednotě

 

 

Překlad: Filip Bořivoj Schneider

Socialista je dnes v pozici lékaře, který léčí beznadějný případ. Coby doktor má povinnost udržovat pacienta naživu a tedy předpokládat, že má alespoň nějakou šanci na uzdravení. Jako vědec musí čelit faktům a tedy přiznat, že pacient pravděpodobně zemře. To, co jako socialisté děláme, má význam jen když předpokládáme, že socialismus může být nastolen, ale když se zastavíme a zvážíme, co se pravděpodobně doopravdy stane, musíme, myslím, přiznat, že naše šance nejsou příliš veliké. Kdybych byl sázkařem, zhodnocoval možnosti a vynechal z rovnice svá přání, nevsadil bych na to, že civilizace přežije několik následujících století. Jak já to vidím, jsou před námi tři možnosti:

  1. Američané se rozhodnou použít atomovou bombu, dokud jí mají a Rusové nikoli. Tím by se nic nevyřešilo. Odstranilo by to okamžité nebezpečí, které skýtá Sovětský svaz, ale vedlo by to k nastolení nových říší, nových soupeření, dalším válkám, dalším atomovým bombám a tak dále. Soudím však, že tento scénář je nejméně pravděpodobný, neboť preventivní válka je zločin, který země, která si zachovává alespoň nějaké stopy demokracie, jen ak nespáchá.
  2. Studená válka“ bude pokračovat až do dob, kdy se jaderným arsenálem vyzbrojí i Sovětský svaz a několik dalších zemí. Pak nebude stačit mnoho a už frčí rakety – prásk! Světová industriální centra jsou rozdrcena, s velkou pravděpodobností bez možnosti nápravy. I kdyby jeden stát nebo skupina států v takové válce technicky zvítězili, nebudou zřejmě schopny znovu postavit naši technologickou civilizaci. Svět by byl opět osídlen několika milióny nebo několika stovkami milionů lidí přežívajících na zemědělské produkci a bude trvat celé generace, než z vědomostí civilisace dávno ztracené objeví alespoň způsoby obrábění kovů. To možná není úplně špatný výsledek, ale evidentně nemá nic společného se socialismem.
  3. Strach, který vyvolá moc atomové bomby a dalších zbraní, které přijdou po ní, bude tak ohromný, že se všichni rozhodnou je nepoužívat. Tato možnost mě děsí zdaleka nejvíc. Znamenala by rozdělení světa na dva nebo tři obří superstáty neschopné spolu soupeřit, nesvrhnutelné vnitřní revoltou. Jejich struktura bude nejspíš hierarchická s polobožskými bytostmi v čele a regulérním otroctvím vespod. Svoboda v nich bude drcena způsobem, o jakém se nám dosud ani nezdálo. Psychologická atmosféra nutná k udržení těchto superstátů bude udržována naprostým odtržením od ostatních a falešnými válkami mezi nimi. Civilisace tohoto typu může zůstat neměnná po celá tisíciletí.

Většinu rizik, která zde popisuji, bylo lze předvídat i dlouho před existencí atomové bomby. Dokážu si představit jediný způsob, jak se jim vyhnout a tím je vytvoření velké komunity, ve které by lidé byli relativně svobodní a šťastní a kde hlavním motivem života není honba za penězi a mocí. Jinými slovy demokratický socialismus musí být uveden v chod na nějakém opravdu velkém území. Jediným územím, na kterém by však mohl být takový projekt v blízké budoucnosti vytvořen, je západní Evropa. S výjimkou Austrálie a Nového Zélandu se dá říct, že tradice demokratického socialismu existuje – i tam poněkud vratká – ve Skandinávii, Německu, Rakousku, Československu, Švýcarsku, Nizozemí (zde míněna celá oblast Beneluxu – pozn. překl.), ve Francii, Británii, Španělsku a v Itálii. Jen v těchto zemích žijí nemalé skupiny lidí, pro které má slovo „socialismus“ jistý půvab a kteří si jej spojují se svobodou, rovností a internacionalismem. V jiných zemích buď postrádá oporu, nebo má jiný význam. V Severní Americe se masy potýkají s kapitalismem a je nepředvídatelné, jakým směrem se vydají, až se kapitalismus začne hroutit. V Sovětském svazu stále převažuje jakýsi oligarchický kolektivismus, ve kterém by se demokratický socialismus mohl vyvinout jen navzdory vládnoucí menšině. Do Asie pojem „socialismus“ téměř nepronikl. Asijská nacionalistická hnutí mají buďto fašistický charakter, nebo se vzhlíží v Moskvě, případně se snaží skloubit obojí: navíc v současnosti všechna hnutí mezi barevnými lidmi nesou nádech rasového mysticismu. Ve většině Jižní Ameriky je situace v podstatě podobná, stejně jako v Africe a na Blízkém východě. Socialismus neexistuje nikde, ale aspoň jako idea má domov pouze v Evropě. Samozřejmě nemůžeme mluvit o skutečném socialismu, dokud nebude nastolen celosvětově, ale tento proces musí někde začít a já si nedokážu představit, že by začal jinak než federací západoevropských států transformovaných na socialistické státy bez koloniální závislosti. socialistické Spojené státy evropské jsou proto pro mne jediným politickým cílem, který má v současnosti smysl. V takové federaci by žilo asi 250 milionů lidí včetně možná poloviny kvalifikované pracovní síly světa. Nemusíte mi říkat, že překážky ve vytvoření něčeho takhle ohromného jsou veliké a děsivé, za chvíli některé z nich vyjmenuji. Neměli bychom však propadat dojmům, že by to bylo z podstaty nemožné, nebo že státy tak vzájemně odlišné by se nedokázaly dobrovolně spojit. Západoevropská unie je přeci jen méně nepravděpodobná než Sovětský svaz nebo Britské impérium.

Ale teď zpátky k oněm překážkám. Největší z nich je apatie a konzervativismus mezi lidmi, to že si neuvědomují všechna rizika, to že si nedokážou představit nic nového, obecně – jak nedávno pravil Bertrand Russel – je to neochota lidského rodu se přičinit na vlastním přežití. Existují však i další zlovolné síly působící proti evropské jednotě a také existující ekonomické vztahy, na kterých závisí životní úroveň Evropanů a které nejsou se skutečným socialismem slučitelné. Vyjmenuji teď to, co považuji za čtyři hlavní překážky a pokusím se je představit co nejstručněji:

  1. Ruská agrese. Rusové budou vždy přistupovat s agresí ke každé evropské unii, která nebude pod jejich kontrolou. Důvody, ať už reálné nebo předstírané, jsou nasnadě. Musíme tedy počítat s rizikem preventivní války, se systematickým terorizováním menších národů a se sabotáží všech komunistických stran. Navíc hrozí, že evropské masy budou i nadále věřit ruskému mýtu. Dokud mu budou věřit, nebude idea socialistické Evropy dostatečně přitažlivá, aby do ní vložili notné úsilí.
  2. Americká agrese. Dokud budou Spojené státy kapitalistické, a hlavně dokud budou potřebovat odbyt pro svůj export, nemohou na ideu socialistické Evropy pohlížet se zalíbením. Samozřejmě je tu oproti Sovětskému svazu mnohem menší pravděpodobnost, že USA zaútočí tvrdou silou, přesto je americký tlak významným faktorem, neboť může být vyvinut zejména na Británii, jedinou evropskou zemi mimo dosah Ruska. Británie se může od Ameriky osvobodit jen tak, že se vzdá svého snu být extra-evropskou mocností. Anglicky hovořící dominia, koloniální závislosti, možná kromě afrických, a dokonce i britské zásoby ropy jsou rukojmími v rukou Američanů. Vždy tedy bude existovat riziko, že se Amerika bude snažit zničit jakoukoli evropskou koalici tím, že z ní vytáhne Británii.
  3. Imperialismus. Evropský lid a zejména ten britský již dlouho vděčí za svůj vysoký životní standard přímému nebo nepřímému vykořisťování barevných národů. Oficiální socialistická propaganda tento vztah dosud vždy tajila a místo toho, aby britskému dělníkovi řekla, že ve srovnání se světem si žije těžce nad poměry, učila ho se považovat za přepracovaného, pošlapaného otroka. Slovo „socialismus“ pro široké masy znamená hlavně vyšší mzdy, kratší pracovní dobu, lepší bydlení, všeobecné sociální pojištění a tak dále a tak dále. Rozhodně však není jisté, zda si tohle všechno budeme moci dovolit až se zbavíme výhod, které plynou z koloniálního vykořisťování. Je jedno, jak rovnoměrně národní důchod rozdělíme, pokud se jeho příjmy celkově sníží, musí se zákonitě snížit i životní úroveň dělnické třídy. Přinejmenším nás čeká dlouhá a nepohodlná éra rekonstrukce, na kterou veřejné mínění nikdo nikde nepřipravil. Zároveň však evropské národy musí přestat vykořisťovat zahraničí, chtějí-li budovat socialismus doma. První krok vstříc Evropské socialistické federaci musí být odchod Británie z Indie. To však s sebou nese další následky. Mají-li být Spojené státy evropské soběstačné, a schopné se ubránit proti Rusku a Americe, musí zahrnout i Afriku a Blízký východ. To však také znamená, že statut těchto národů se musí změnit – Maroko, Nigérie, nebo Habeš musí přestat být koloniemi nebo polokoloniemi a stát se autonomními republikami ve všem rovnoprávnými s evropským lidem. S tím se může pojit radikální změna pohledu a hořký a náročný boj, který se zřejmě neobejde bez krveprolití. V kritické situaci se síly imperialismu ukážou být neskutečně silné a britský dělník, kterého dosud vždy uvažovali přemýšlet o socialismu čistě materialisticky, se nakonec může rozhodnout, že život v imperiální nadvládě je pro něj pohodlnější i za cenu, že bude navždy hrát druhé housle Americe. Podobná volba bude stát před každým evropským lidem, který by se chtěl stát součástí vznikající unie, byť v menším měřítku.
  4. Katolická církev. Čím více se souboj mezi západem a východem obnažuje, tím více se zdá, že bude nutné, aby se sociální demokraté spojili s konzervativci a vytvořili něco jako Lidovou frontu. Nejpravděpodobnějším mostem mezi nimi je Církev. Ta se však bude za každou cenu snažit zachytit a sterilizovat jakoukoli snahu o evropské spojenectví. Na Církvi je nebezpečné to, že není reakcionářská v běžném slova smyslu. Není navázána na laissez-faire kapitalismus, ani na existující třídní systém a není na jejich existenci tedy ani závislá. Je schopná se dokonale shodnout se socialismem, nebo alespoň na oko, pokud si tím uchrání svojí silnou pozici. Zůstane-li však Církev i nadále tak mocnou organizací, bude vždy bránit nastolení skutečného socialismu, neboť její vliv vždy působí a musí působit proti svobodě slova a myšlení, proti rovnosti mezi lidmi a proti jakékoli formě společnosti, která skýtá slasti pozemské.

Když zvažuji tyhle a další nesnáze, když zvažuji ten neskutečný mentální pokrok, který by musel nastat, připadá mi vznik Socialistických Spojených států evropských dost nepravděpodobný. Nemyslím tím, že by na ně velká část lidí nebyla pasivně připravená. Myslím tím, že nevidím jediného člověka nebo skupinu, která by měla nejmenší šanci chopit se moci a zároveň by byla schopná si představit, co je třeba udělat a požadovat nutné oběti od svých příznivců. Taky však v současnosti nevidím jediný další nadějný cíl. Kdysi jsem věřil, že je možné Britské impérium přetavit do federace socialistických republik, ale pokud taková šance někdy existovala, ztratili jsme jí tím, že jsme nebyli schopní osvobodit Indii a naším celkovým přístupem k barevným národům. Je možné, že čas Evropy se již nachyluje a že v dlouhém časovém horizontu vznikne nějaká lepší forma společnosti v Číně nebo Indii. Věřím však, že jen v Evropě se může demokratický socialismus stát realitou dost rychle na to, aby zabránil pádům jaderných hlavic.

Jsou zde však také důvody, ne-li k optimismu, pak alespoň ke zdržení se soudu k některým věcem. Na naší straně je fakt, že v nejbližší době nejspíš nedojde k další velké válce. Několik raket se možná odpálí, ale konflikt, který by vyžadoval mobilisaci desítek milionů mužů, dle mého nehrozí. V současnosti by se jakákoli opravdu velká armáda prostě rozpadla a tak tomu možná bude ještě dalších deset nebo dvacet let. Za tu dobu se může stát pár nečekaných věcí. Tak například se v kapitalistických Spojených státech může poprvé v historii vzedmout velké socialistické hnutí. O slovu „kapitalistický“ se ve spojení s USA často mluví jako o něčem neměnném jako je barva očí či vlasů, ve skutečnosti však neměnný být nemůže, neboť sám dokazuje, že nemá budoucnost. Nikdy si tedy nemůžeme být jistí, že další změna ve Spojených státech nebude k lepšímu.

Na druhou stranu ani netušíme, k jakým změnám může dojít v Sovětském svazu, podaří li se relativní mír udržet až po další generaci. Ve společnosti tohoto typu se radikální změna postojů vždy zdá nepravděpodobná, nejen protože zde nemůže existovat žádná otevřená opozice, ale taky protože stát zde plně kontroluje vzdělání, média a podobně za účelem zastavit mezigenerační pohyb kyvadla, který se v liberálních společnostech zdá býti přirozeným. Na druhou stranu se taky zdá, že tendence nové generace vzpírat se řádu generace předešlé je pro lidský rod tak charakteristická, že se jí možná ani NKVD nepodaří zcela vymýtit. Je možné, že už v šedesátých letech bude Rusko plné mladých Rusů, kteří budou znudění diktaturou a oslavnými přehlídkami, budou toužit po větší svobodě a budou zaujímat přátelštější postoj k západu.

Taky je však možná, že rozpadne-li se svět na tři nepřemožitelné superstáty, liberální tradice angloamerické sekce světa bude natolik silná, že učiní život únosným a možná i otevře dveře pokroku. To všechno je ale spekulace. Současné výhledy do budoucna jsou zatím velice temné a s tím by měla počítat každá naše vážně míněná myšlenka.

Autor: David Wong

Překlad: Bořivoj Filip

(originál k přečtení na cracked.com)

Jen za posledních dvacet let se miliarda lidí vyhrabala z chudoby. Věděli jste to? Slyšeli jste někde, že se tohle stalo? Sedíte a rozjímáte nad tím, jak radostná je to zvěst?

Já ne. Zuřím, protože mi operátorka O2 nakecala hromadu lží a já jí potom kývl na extra výhodný tarif, za který mi účtují dvojnásobek. Stejně si myslím, že vprostřed všech těch stížností na ekonomiku, politiku a padoušství telefonních operátorů, bychom si měli alespoň na okamžik uvědomit, že žijeme ve zlatém věku lidstva a že život našeho živočišného druhu se zlepšuje tempem, jaké si dokonce ani šedesátkoví hipízáci v těch nejsmradlavějších snech nebyli schopní představit.

Proč je to pro nás tak těžké? Víte…

#7. Dokážeme být šťastní, jen když ostatní nejsou

Thinkstock/Comstock/Getty Images

Sakra, to je chmurný nadpis. Řekněme to radši takhle: Většina chlapů si přeje, aby jejich ženy nebo přítelkyně byly krásné jako Jennifer Lawrence nebo Emily Ratajkowski (alias ta bruneta z videoklipu Blurred Lines)

via YouTube

Jenže „krásná“ doslova znamená „atraktivnější než drtivá většina žen.“ Vnímáme jí jako úžasnou jen protože je výjimečná. Kdyby všechny ženy vypadaly jako ona, už bychom ji za krásnou nepovažovali.

Jinými slovy, všichni chceme to, co většina ostatních nemá. A všichni to chtějí právě protože to nemají. Tudíž už z podstaty věci je nemožné, aby to měli všichni, protože pak už by to nebylo výjimečné – nikdo by po tom netoužil. Tenhle paradox funguje ve všem, co vás rozčiluje na ekonomice, vládě, nebo společnosti jako takové. Je to taková hlava 22, kterou používáte k týrání sebe sama.

Kecy,“ řvete na mě v duchu, zatímco se v ostatních záložkách už načítá vyhledávání fotek Emily Ratajkowské. „Systém je na hovno. Velká část lidí nemá přístup ani k základním prostředkům pro důstojný život a to všechno jen kvůli zkorumpovanejm politikům, hamižnejm bankéřům a jinejm sociopatům, kteří tahají za nitky systému!“ Já vás chápu. Nejdřív se podívejte na tohle video:

To s naším tématem nijak nesouvisí, jen jsem chtěl, abyste to viděli. Teď čapněte tužku a napište si seznam věcí, které by podle vás měl v dobrém a spravedlivém světě vlastnit každý člověk. Samozřejmě, byla by to základní bezpečnost, svoboda a střecha nad hlavou. Přístup k pitné vodě, jídlu, k základní zdravotní péči a dopravě. Elektřina. Telefon. Dnes už se taky neobejdete bez přístupu k internetu a určitě každý potřebuje topení a klimatizaci. Svoboda vybrat si partnera/partnerku a tak dále. I když vás ani nenapadlo si ten seznam skutečně napsat, určitě nějakou takovou obecnou představu máte – jinak byste neměli důvod být naštvaní.

A teď si položte otázku, na kterou se běžně nikdo neptá: Na základě čeho jste se rozhodli, že by tyto věci měl mít každý?

Rád vám odpovím, ten váš seznam je totiž Emily Ratajkowski. Vaše představa toho, co by každý „měl“ mít, není nic jiného než seznam věcí, které většina lidí na tomto světě nemá a nikdy neměla. A pak jste se rozhodli, že tohle by měl mít každý, kdyby svět nebyl zkorumpovaná hromada sraček.

Comstock/Comstock/Getty Images

„Vlastně je mi to jedno, hlavně že mám víc než Jirka“

Ale je to jen nahodilost – kdybyste se narodili v Nigérii, vaše idea toho, co by každý měl mít, by vypadala trochu jinak (tak třeba by v ní nebyl internet ani klimatizace). Vlastně je to tak, že Nigerijcův ideální standard více méně odpovídá tomu, co vy i všichni ve vašem okolí už máte.

Jasný jak facka, teď si ale všimněte, jak často se lidé v zápalu politické debaty do této pasti chytají. Štvou vás vaše studentské půjčky a to, že školné vás stojí víc než rodinný dům? Rozzuřilo vás ještě víc, když jste zjistili, že ve Švédsku je vysoká škola zdarma? No jo, jenže většina zemí není Švédsko. Švédsko má Emily Ratajkowskou vzdělávacích systémů. (Poznámky tohoto typu většinou měním na velmi podobná témata, která jsou však českému čtenáři bližší. Tady jsem se rozhodl nechat původní narážku, jen abychom mohli ocenit, že i my máme Emily Ratajkowskou vzdělávacích systémů. Pokud přeci jen stojíte o bližší příklad, nedávno jsem se setkal s člověkem, který vykresloval ČR jako apokalyptickou díru beznaděje kvůli tomu, že zaměstnanci Lidlu u nás berou sedmkrát nižší plat než jejich kolegové ve Švýcarsku, další takové Emily Ratajkowské – pozn. Překl.)

via YouTube

Máme tendenci si vybírat to nejlepší na světě a označit to za minimum, kterého by měl dosáhnout každý, kdyby na světě nebylo tolik zla a bezpráví. Běsníme, když zjistíme, že se někomu nedostalo nové léčby, která mu mohla zachránit život, protože zdravotní péče by měla být základním lidským právem. Ale jak by něco mohlo být přirozeným lidským právem, pokud to A) před rokem ještě neexistovalo a B) ještě teď to existuje jen ve velmi omezeném a drahém množství?

Takže podle tebe je špatně snažit se věci zlepšit? A říkáš, že existuje verze toho videoklipu nahoře bez?“ Ale vůbec ne. A ano, existuje. Věc se má tak, že se všechno zlepšuje – lidský život je delší a kvalitnější než bylo kdy v lidské historii možné a tenhle trend pokračuje. Vždycky budou lidé, kteří jsou na vrcholu křivky, ale vy prostě nemůžete to, co oni mají, považovat za něco, co vám bylo odepřeno, ať už jde o peníze, vzhled, zdraví, nebo cokoli jiného.

Ryan McVay/Digital Vision/Getty Images

Třeba o adekvátní ochranu rozkroku

Jenom v sobě systematicky ubíjíte veškeré štěstí. Sedíte v tomhle světě, obklopeni lahodnými plody rozumu a dobra, a přemýšlíte jen o tom, že se nám nepodařilo se zbavit něčeho (nerovnost), čeho se prostě zbavit nelze. A to mě přivádí k dalšímu bodu…

#6. Skutečný svět vždy srovnáváme s imaginárním světem, který existuje jen v naší hlavě

Může tě naštvat, že ti spotřeba auta od posledně stoupla, ale jen blázen by se rozčiloval z toho, že ho auto nedokáže ve vteřině zdarma teleportovat po celém světě a na zadním sedadle se neprodávají burgery z Black dog cantiny.

A přesně tohle děláme každý den – neustále žehráme nad tím, že skutečný svět nedokáže dostát nějakému nesmyslnému a nemožnému standardu, který existuje jen v naši šílených hlavách. Když si v lenošce otevřeš noviny (doufám, že jsi taťka ze šedesátkových seriálů, nebo ne?) a zoufáš si, jak jsou lidé nenasytní, politici zkorumpovaní a na dobrou práci nenarazíš, dává to smysl jen když dokážeš odpovědět na otázku „V porovnání s čím?“ Protože žádná skutečná společnost se nikdy neobešla bez nenasytnosti, korupce a špinavých, špatně placených prací.

Jupiterimages/Comstock/Getty Images

Všichni boháči si dávají prachy do pytlů se znaky dollaru jako kreslené postavičky

 

Je ale jasné, že svou zemi nesrovnáváme s jinými zeměmi, ale s vymyšlenou dokonalou zemí, kterou jsme si zrovna vymysleli, nebo vytáhli z popkultury. Tak například, asi nejznámější fiktivní utopií je Star Trek. V tom vesmíru je na zemi mír, zdroje jsou dostatečné a na peníze se dávno zapomnělo, stejně jako na rasismus. Podvědomě se na ten svět díváte a říkáte si „Co je sakra špatně s naším světem? Proč se nedokážeme prostě odpoutat od hamižnosti a hněvu?“

Problém je v tom, že společenské změny, které ve Star Treku proběhly, si Gene Roddenberry prostě vycucal z prstu – nemusel promýšlet, jak to zařídit, aby byl každý na světě šťastný, i když by každý byl raději kapitánem vesmírné lodi než údržbářem na světě, který potřebuje mnohem více druhých jmenovaných. Imaginární světy se nemusí zabývat logistikou – já pracuji na knize o fiktivní technologii, která každému umožňuje provozovat kung fu nebo střílet blesky z genitálií, ale nemusel jsem se v ní potýkat se všemi těmi technikáliemi, kvůli kterým si reálně budeme muset na hromptáky ještě alespoň dvacet let počkat.

Stockbyte/Stockbyte/Getty Images

A na horizontu se zrodil hrdina…

 

A přesně tyhle rozpory vaše představivost nebere v potaz – přemýšlíte, proč nežijeme v zemi, kde všichni politici konají v zájmu občanů, a nevšimnete si, že podle některých politiků je v zájmu občanů vystoupení z Evropské unie, zatímco pro jiné je to hlubší integrace.

Dobře, ale to neznamená, že snaha o jakoukoli pozitivní změnu je stavění vzdušných zámků! Copak by nebylo možné žít ve světě, kde by se třeba ti nejbohatší vzdali části svého majetku, abychom my ostatní mohli mít alespoň základní minimum?“ Bylo! Ale vám by to stejně nestačilo, protože…

#5. Zaměřujeme se na negativní doprovodné jevy úžasných trendů

Aidon/Digital Vision/Getty Images

Tady se přít nebudu, ekonomika je posledních deset let dost na prd. Nezaměstnanost je vysoká, mzdy nerostou, střední třída vymírá a dobře placené práce přístupné všem je čím dál méně. Víte o čem mluvím. Pokud ne, zajeďte si do severních Čech.

Jen si to představte, jaké by to bylo žít ve světě, kde by se všichni ti obtloustlí pracháči vzdali části svého bohatství a čistá mzda průměrného člověka by za pouhých třicet let vzrostla o tisíc procent. Sakra, to bychom si žili jako zhýralá elita antického Říma. Non-stop orgie, při kterých by nás supermodelky krmily hrozny.

Photos.com

„Tohle ti moc nejde, Lindo.“

A víte co? To s těmi tisíci procenty se opravdu stalo. V Číně. V Indii se mzdy za posledních deset let ztrojnásobily. No jo, ale komu záleží na těch, ehm, dvou a půl miliardách lidí? No přeci vám! Nesnili jsme ještě před chvilkou o StarTrekovské utopii, kde celé lidstvo táhne za jeden provaz? Možná bychom měli tu zlatou vlnu, která Indii a Čínu vytahuje z chudoby, oslavovat stejně, jakoby probíhala u nás, ne? Celé lidstvo je přeci jen jedna velká rodina.

Je třeba si uvědomit, že ekonomický propad, kterým si my Evropané a Američané procházíme, je přímým důsledkem toho, že jsme konečně na tu party pozvali i zbytek světa. Palivo je čím dál dražší, protože se zvyšuje poptávka díky tomu, že lidé na druhém konci světa si konečně mohou dovolit svá první auta, klimatizace a počítače. Dobře placených nekvalifikovaných zaměstnání je málo, protože o ně soutěžíme s lidmi třetího světa, pro které jde o první zaměstnání jejich života.

Jupiterimages, Brand X Pictures/Brand X

„Ty vole, před ním se takhle netvař. To nemůžeš alespoň předstírat, že mu to přeješ?“

Jinými slovy: boháč se vzdal části svého jmění, aby pomohl chudým. Problém je jen v tom, že my všichni jsme ten boháč. Pokud máte doma počítač, ledničku a splachovací záchod, pak patříte mezi ty nejštastnější parchanty na tomhle světě. Žijete život a lá Emily Ratajkowski – ten, po kterém všichni ostatní touží. Máte teď u srdce ten hřejivý pocit z toho, že vaše ztráta pomohla někomu jinému?

A pokud ne, proč ne?

Jupiterimages/Photos.com/Getty Images

Tebe nepočítám, mami. Ty všechno nenávidíš.

Když se na to podíváme takhle, nezdá se vám, že když si stěžujeme, jak je všechno na hovno, chováme se tak trochu jako sobecký, rozmazlený frackové? Jo a když už o tom mluvíme…

#4. To, po čem toužíme a to, co nenávidíme, je totéž

Photodisc/Photodisc/Getty Images

Tady se asi shodneme: Vlády a ekonomiky celého světa užívají vykořisťovatelské a korupční praktiky, které by bylo možné zastavit, kdyby na to někdo prostě měl koule.

Tak třeba, možná jste slyšeli, že po celých Spojených státech nedávno stávkovali pracovníci fastfoodů s požadavkem zdvojnásobení minimální mzdy. Skvělý příklad – pokud minimální mzda nestačí na pokrytí základních potřeb, proč ji prostě nezvýšit? Protože se politici odmítají postavit těm ďábelským korporacím! Ze stejného důvodu nikdo nezakáže působení všech těch tajných sponzorů a lobbistů, kteří kurví demokracii. Kdyby se v ideálním světě zdražoval benzín, vláda by se všem těm hamižným petrobaronům postavila donutila by je ceny snížit! Sere nás právě to, že můžou, ale rozhodnou se to neudělat, kurňa.

Jupiterimages/Goodshoot/Getty Images

„SRÁT NA CHUDÝ!“

A já souhlasím – kudla se mi v kapse otvírá, když sluším, že někdo zneužívá systém, aby s námi mohl vyjebat. Jako třeba když se nemocnice dohodnou na zdražení nejlacinějšího aspirinu o 1000%, nebo že banky tajně drží ceny hliníku a mědi nadhodnocené. Nemohl by té cenové fixaci konečně někdo učinit přítrž? Pokud je něčeho dostatek, je umělé udržování vysoké ceny nemorální. Je to stejné jako s tím zlým magnátem z Total Recall, který nutil lidi platit za kyslík. Strčte toho hajzla na povrch Marsu, jen ať mu ta očka vybouchnou!

No jo, ale je tu ještě jedna věc…

Nekvalifikovaných pracovníků je také vždycky dost. Pokud vaše schopnosti končí u callcentrákování, servírování hamburgerů, nebo jiných prací, které po denním zaučení zvládne každý, pak jste jako pracovníci stejně hojní jako kyslík. Jelikož jsou tyto zdroje (nekvalifikovaní, nepříliš motivovaní pracovníci) dostatkové, očekávají ti, kteří za ně platí (zaměstnavatelé), že budou levné (nízká mzda).

Jason Florio/Digital Vision/Getty Images

„Skvělá práce s tím nádobím! Když ti to takhle půjde i nadále, budeš si moct zanedlouho dovolit kabelovku!

Samozřejmě, pokud je váš soubor dovedností vzácnější (třeba pokud jste špičkový softwarový vývojář), očekávají, že bude dražší, a nabídnou víc. Jediný způsob, jak lidem s dovednostmi hojnými jako kyslík zajistit slušnou mzdu je, uhodli jste to, nějaký způsob fixování cen, tedy přesně to, co jsme před chvilku vyčítali těm nenasytným bastardům – ať už jde o vnější zásah státu (minimální mzda) nebo seskupení těch, kteří práci prodávají, za účelem zvýšení ceny proti vůli kupujícího (odbory). Fixace cen se najednou zdá OK, když probíhá v náš prospěch.

A prosím, nebombardujte mě odkazy na články, které obhajují zvýšení minimální mzdy, neříkejte mi, že jsem ztratil kontakt s pracujícími lidmi díky mým stovkám dolarů z prdících příšer. Já si taky myslím, že by se minimální mzda měla zvýšit. Jistá cenová fixace je dobrá věc, ať už jde o cenu práce nebo hliníku a kapitalismus funguje jen když každý bojuje za své zájmy. Jde mi o to, že stejný postup lze aplikovat na všechno. Chcete vykopat z vlády všechny lobbisty? V pohodě, jen si uvědomte, že s nimi vyhodíte i obhájce legalizace marihuany a protikorupční aktivisty. Pokud chceme všem těm kmotrům zakázat podporu politických stran za účelem prosazování svých zájmů, budem muset totéž zakázat i skupinám prosazujícím legalizaci trávy. Počkat, nemysleli jste si snad, že by se tyhle praktiky měly zakazovat jen lidem, se kterými nesouhlasíte, že ne?

Jupiterimages/Photos.com/Getty Images

„Jdeme na to. Zničte Brno.“

Takže ještě jednou, to co na jednu stranu vypadá jako neomluvitelná prohnilost systému, je jen vedlejší efekt toho, že i jiní lidé mají přístup ke stejným možnostem jako vy, jen jí užívají k prosazování agendy, která se vám nelíbí. Vítek Bárta běhá na svobodě, protože standard k usvědčení někoho je naschvál postaven vysoko – a za to budete moc rádi, pokud budete někdy obžalováni ze zločinu. A to nás přivádí k dalšímu bodu…

#3. Neuvědomujeme si, že nedostatky jsou jen alternativami k mnohem horším nedostatkům

Jupiterimages/Pixland/Getty Images

Na střední a vysoké škole jsem si prošel stejným obdobím jako každý jiný. Přečtete si knihu, která vás nadchne, a dva měsíce o ní pak mluvíte furt dokola. A pak si přečtete jinou knihu a zjistíte, že přesně ty změny, za které orodovala ta první kniha, se už kdysi dávno někdo snažil zavést a výsledkem byla smrt nějakých 100 milionů lidí. Pak ty myšlenky v tichosti opustíte a trochu dospějete.

Proto dospělí vždycky nasadí ten samolibý výraz, když slyší adolescenty s plameny v očích říkat věci jako „Stejně bychom to s tím komunismem mohli zkusit znova, myšlenka je to skvělá!“ nebo „Vím, že tenhle názor není dnes úplně politicky korektní, ale nechápu proč bychom prostě špatným lidem nemohli zakázat se množit?“ nebo „Ty vole, ten Hayek, to byl frajer!“ nebo „Už jsi viděl Zeitgeist?“ Uznávám, taky jsem to dělal. Je přirozené koukat se na neomluvitelná pochybení lidské rasy a usoudit, že lepší alternativa nejen existuje, ale že je evidentní. Vždycky si pak vzpomenu na svůj oblíbený citát H.L. Menckena: „Ke každému komplexnímu problému existuje řešení, které je jednoduché, elegantní a chybné.“

Jupiterimages/Polka Dot/Getty Images

Přesně za čtyři vteřiny strhne ty nálepky.

Mohl to říci i jinak: „Pokud tě universální řešení na všechny problémy světa napadlo na střední škole, je dost pravděpodobné, že už to někdy někdo zkoušel.“ A způsob, jakým fungujeme teď, nehledě na to, jak moc je na hovno, je skoro vždycky jen alternativa k nějakému mnohem horšímu způsobu, který už jsme v minulosti zkusili (aneb jak pravil Churchill, „…demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli…“).

Náhodný příklad, Amerika k eliminaci nepřátel užívá kontroverzní bezpilotní letouny. Každý týden vypukne další hluboké pobouření, když ti dálkově ovládaní vraždoboti odpálí padoucha společně s dvaceti náhodnými lidmi, kteří prostě jen stáli moc blízko. Vždycky se rozohní debata nad tím, že tyhle vražedné stroje jsou děsivými bojovníky v „globální válce bez tváří.“

Ale bezpilotní letouny nebyly vymyšleny jako alternativa k vyjednávání a slavnostním večeřím. Byly sestrojeny jako alternativa buďto k vysazení vojáků (a tedy riskování jejich životů) nebo prostému vybombardování všeho, kam až oko dohlédne (mnohem víc mrtvých). Pohled na to, jak létající robot vyhodí podezřelého do vzduchu raketou, je děsivý, alespoň do chvíle, kdy ho srovnáte s misí z filmu Černý jestřáb sestřelen.

Hemera Technologies/AbleStock.com

Anebo s tím, co děje tady, ať už je to cokoli.

Ale proč se nemůžeme snažit žít ve světě, kde se lidé nezabíjí vůbec?“ Můžeme! Stejně tak jako bychom se měli snažit vytvořit systém, který lidem zajistí vyšší životní standard než kapitalismus, nebo vyšlechtit kočky, který nejsou svině. Ale aby bylo jasno, v každém případě se snažíme propracovat k něčemu, co neexistuje a nikdy nikde neexistovalo. Lidé válčí, tak jako se jiná zvířata zabíjejí kvůli území a zdrojům. A stejně tak rostliny, mikroorganismy a buňky.

Skutečná změna se děje postupně, jak po dekády a staletí přicházíme s dalšími a dalšími drobnostmi, které ty hrůzy trochu zmenší. Ano, bezpilotní letouny zabily 4 700 lidí a celá válka v Afghánistánu má 20 000 civilních obětí (většina při povstáních nebo sektářských rozepřích, které válka způsobila). Ale ve Vietnamu to číslo bylo mezi 250 000 a 500 000, dalších 200 000 lidí pak zemřelo v poválečném chaosu.

Zdá se vám, že si záměrně vybírám vzorky, aby mi ladily? OK, když sečteme čísla ze všech válek světa, zjistíme, že počty usmrcených válečným násilím rapidně klesají. V době studené války to bylo kolem 180 000 lidí ročně, za poslední dekádu jsme to stáhli na pouhých 55 000 ročně. Samozřejmě, pořád je to o 55 000 víc, než by to mělo být. Chci jen říct, že ty hrůzy, které sledujeme nyní, jsou lepší, humánnější alternativy k mnohem hrozivějším a hrůzyplnějším hrozným hrůzám. Musíte svět porovnávat se světem, ne se svojí představivostí.

Photos.com

„A přestaňte nám čmárat po vzduchu, kdo to má pak uklízet!“

Když tak učiníte, výjimečně se setkáte se současným systémem, který není lepší verzí staršího, mnohem horšího. Může vám vadit hamižnost a bratrovražedná soutěživost kapitalismu, ale kdysi jsme tu měli mnohem horší feudalismus. Můžete říct, že skutečný komunismus nikdy nedostal šanci, protože se ve východním bloku dostali ke kormidlu zasraní psychopati, musíte si ale uvědomit, že náchylnost k převzetí zasranými psychopaty bude vždycky jednou ze základních slabin toho systému. Je třeba mít trochu uznání pro lidi, kteří se hodně dřeli, aby byl dnešní svět lepší než býval. To my ale nemáme, protože…

#2. U lidí mocnějších než my si všímáme jen toho zlého

Creatas/Creatas/Getty Images

Dokonce i těm z vás, kteří nevyznáváte žádné náboženství, musí být koncept soudného dne sympatický. Každý člověk je souzen za všechny prasárny, které v životě napáchal, dobré a zlé skutky se položí na váhu. Zamyslete se nad tím – všichni ti bohatí gauneři, kterým v životě prošla jejich korupce a nenasytnost, se konečně musí zodpovídat před nějakou vyšší mocí. Žádní právníci, žádné kličky, žádné úplatky – jen spravedlnost. Užijte si věčné utrpení v plamenech pekelných, pane O2!

A tady bych měl divnou otázku: Kdyby lidé, kteří řídí Exxon (nebo Walmart, nebo Goldman Sachs) stáli před božím soudem, určitě by se museli zodpovídat za znečištění životního prostředí, daňové úniky, mizerné placení zaměstnanců a všechny ty tajné dohody, které si udělali s politiky. Ale co by bylo v pozitivním sloupečku? Dostane se klukům z Exxonu uznání za všechen ten benzín? Víte co, to je taková ta věc, která pohání sanitky, když vezou nemocné k lékaři, farmářské vybavení, kterým se vypěstovalo jídlo pro hladové, a auta, kterými lidé navštěvují své osamělé příbuzné.

Ryan McVay/Digital Vision/Getty Images

„Ta sanitka jezdí na krev chudých lidí!“

A co ten prachatý kapitalista, který vyjebával se svými podřízenými, ale také investoval peníze do výzkumu léku proti srdeční chorobě – dostane se mu uznání za všechny nemocné, které ten lék vyléčil? Internet miluje příběhy o zkorumpovaných policajtech – dostane se těmhle klukům uznání za všechny životy, které zachránili a zločiny, kterým zabránili? Vyslechl si Steve Jobs jen obvinění za všechny ty mrtvé dělníky ve Foxconnu, nebo dostal body i za všechnu tu radost, kterou jeho výrobky přinesly lidem? Dostane se Babišovi uznání za všechno to jídlo?

A proč ne? Proč bychom všechno, co produktivní lidé vyprodukují, měli brát jako samozřejmost?

A my tyhle věci bereme jako samozřejmost. Když vám řeknu, že se dnes mají dělníci lépe, protože průměrný dělník v roce 1970 si nemohl dovolit smartphone ani přístup k internetu nehledě na příjem, vyvrátíte oči se slov „No nekecej! Tyhle věci tehdy neexistovaly!“ Opravdu celý vývoj těchhle technologických zázraků vnímáme jako něco nevyhnutelného jako východ slunce raději než jako oddanou práci lidí, kteří na sebe brali velká rizika a vstávali brzy ráno i když by mohli místo toho sedět doma a koukat na porno?

Brand X Pictures/Brand X Pictures/Getty Images

Ten chlap má tak velkýho ptáka, že bude k jeho zobrazení potřebovat lepší grafickou kartu.

Proč nemůžeme prostě uznat, že tyhle vynálezy máme díky tomu, že žijeme v systému, který podněcuje a odměňuje jejich vynalezení? Nebo že ten samý systém, který nám dal iPhone, nám dal také nejistotu zaměstnání a sociální rozdíly? Miliony lidí, kteří se na internetu vztekají, že tak strašně, jak se Walmart chová ke svým zaměstnancům, by se k nim sami nikdy nechovali, ale to je hlavně kvůli tomu, že sami žádné zaměstnance nemají. Nikdy na sebe nevzali to riziko ani ty stohodinové pracovní týdny, aby vybudovali z ničeho něco velkého. Takže když už se rozčilujeme nad lidmi, kteří tak učinili, neměli bychom také ocenit to, že naše domy jsou plné věcí, které máme díky nim?

Z vlastní zkušenosti vím, že mnoho z vás, kteří tohle čtete, s tím nejen nesouhlasíte, ale fyzicky vás to rozčiluje. Ale myslim, že tady jde o něco jiného…

1# Chceme, aby svět byl zkažený, protože nám to dává výmluvu proč se z něj stáhnout

Brand X Pictures/Brand X Pictures/Getty Images

A dostáváme se k závěru. Nejběžnější odpověď na „Ale vždyť není tak zle!“ je „Aha, takže si mám jen sednout a usmívat se, zatímco v Malajsii znásilňují děti k smrti? Myslíš, že by Martin Luther King Jr. Změnil svět, kdyby ho nerozčiloval stav věcí?“ Zdá se mi, jakoby lidé byli přesvědčení, že když přestanou ke světu přistupovat s cynismem a odtažitou ironií, je to jakoby se zaprodali, nebo schvalovali všechno zlo. A podle mě je to jen další kravina, kterou se balamutíme.

Martin Luther King dokázal to, co dokázal, díky tomu, že byl optimistický. A to ne ve smyslu, že by věřil, že když zůstane doma a bude celý den hrát kulečník, svět se nějak zpraví sám, byl optimistický v tom smyslu, že věřil, že bezpráví můžeme napravit, pokud se o to budeme hodně snažit. Stejně tak Steve Jobs věřil, že výpočetní technika může změnit svět, pokud dost géniů odpracuje dost stohodinových týdnů. Optimismus znamená věřit, že vyjít ven do světa a dělat věci má smysl. Naopak cynici zůstávají doma a nedělají nic. Není náhoda, že ti necyničtější hipsteři mezi námi jsou také ti nejvíc nezaměstnaní.

Super,“ říkáte si, „už se zase ze svého pozlaceného trůnu na vrcholu Hory penisových příšer posmíváš mladým a chudým. Nemůžeme se všichni živit psaním pubertálních fórků.“ Ale já mluvim sám o sobě – zaměstnanostní boom Clintonových let jsem strávil v odporných administrativních pracích, protože ten boom se týkal hlavně certifikovaných odborníků na telekomunikace, ne absolventů žurnalistiky zběhlých v koukání na Zlaté oko. V té době jsem si velmi rád přečetl články o tom, jak mizerně je na tom trh práce. Jak jinak vysvětlit všechny ty zaměstnavatele, kteří odmítali nabrat někoho bez zvláštních dovedností, který by tu práci dělal s kombinací opovržení a odtažité ironie? Cynismus se mi stal bianco šekem pro selhání.

Thomas Northcut/Photodisc/Getty Images

A proč by se měla snažit? Stejně si nikdy nebude moct dovolit okna a nábytek.

Ti samí lidé, kteří se tak rádi na facebooku rozčilují, jak zkorumpované máme politiky, se taky neobtěžují jít k volbám a zvolit jiné. „A proč bych měl v den voleb opustit byt,“ říkají, „stejně jsou volby jen podvod!“ To se ti hodí, co? Stejně se ti nikam nechtělo. „Proč bych měl dávat peníze bezdomovcům? Stejně je utratí za piko!“ To se ti hodí, co? Navíc ti zůstanou ty peníze. „Proč bych se měl snažit začít podnikat? Nadnárodní korporace mě stejně zničí!“ To se ti hodí, co? Aspoň si ušetříš několik dekád šestnáctihodinových pracovních dní a tři žaludeční vředy. „Proč bych měl hledat nové přátele? Lidi v mém věku jsou stejně povrchní bezmozci!“ To se ti hodí, co? Aspoň můžeš zůstat doma a sledovat maraton Perníkového táty, což jsi shodou okolností stejně plánoval udělat.

Proto jsem dospěl k názoru, že cynismus je frustrující – cynismus nezpůsobuje nečinnost, touha po nečinnosti způsobuje cynismus. A vy se v obraně svého cynismu budete rvát až do roztrhání těla.

Thomas Northcut/Lifesize/Getty Images

„Chceš říct, že mám jít ven a najít si práci? Uf. Obloha je na prd.“

Tak to je – a to, že spousta z vás cítila dříve při čtení o zlaté éře lidstva odpor až v žaludku, má svůj důvod – do představy, že svět je prohnilý, jste už investovali celkem dost. Zeptejte se sami sebe: Kdyby se StarTrekovská utopie někdy naplnila, byli byste tam na té lodi a prožívali dobrodružství? Nebo byste seděli doma a přemýšleli o tom, že Federace je na prd?

Protože pro děcko, které žilo před 200 lety je náš svět splněnou StarTrekovskou utopií. Všechny informace světa jsou vám k disposici skrze to zařízení, na kterém čtete tenhle článek. Proč ještě nejste geniální? Jak s touto mocí nakládáte?

Via YouTube

Máte dlouhý seznam důvodů/výmluv a je to vaše věc. A není to tím, že je svět na hovno, protože není a nezáleží na tom, jak moc si přejeme, aby byl. A teď se podívejte na tenhle klip.

Pokud vás neinspiroval, tak už fakt nevim…

Ale překladatel ví. Od Davida Wonga jsem přeložil také geniální článek s názvem 6 drsných ale pravdivých rad, které z tebe udělají lepšího člověka. Pokud jste zběhlí v Angličtině, můžete si od něj přečíst i další články. Pokud vám víc vyhovuje Čeština, ze stejného serveru jsem přeložil taky jakýsi manuál pro hádky a internetové diskuse zvaný 5 logických klamů, kvůli kterým se pletete víc, než si myslíte a nově nabyté zkušenosti si můžete rovnou vyzkoušet v zuřivé diskusi pod článkem 5 úplných blábolů o islámu, kterým možná věříte. Pokud chcete mít přehled, kdy zase něco vyplodím, můžete mě sledovat na facebooku.

Vítejte na mém blogu, na kterém kromě zcela zbytečně hyterických výlevů publikuju hlavně české překlady svého nejoblíbenějšího komediálního serveru vůbec – Cracked.com. Někteří z vás už zde možná četli univerzální příručku pro diskuse a hádky nazvanou 5 logických klamů, kvůli kterým se pletete víc než si myslíte. Jiné z vás už možná inspirovalo 6 drsných ale pravdivých rad, které z tebe udělají lepšího člověka. Dnes jsem se rozhodl ukázat českému publiku další oblíbenou činnost redaktorů Cracked a sice napravování běžných omylů podloženými a ozdrojovanými fakty.

Je až s podivem, jak velká a divoká debata se v českých zemích vede o islámu; kromě vzdělaných novinářů a permanentně zhulených novinářů se do ní s chutí zapojuje i pan prezident a na facebooku to taky vře. A to všechno i přesto, že v naší zemi je muslimů čtyřikrát méně než jehovistů a pětkrát méně než rytířů Jedi. Kdybyste celou českou muslimskou komunitu přivedli do Lucerny, všichni by si sedli a ještě by zbylo dost míst k sezení pro všechny české Krišňáky, na stadion Sparty by se naše muslimská komunita vešla skoro šestkrát a ta facebooková stránka, kterou odakzuji výše, je převyšuje osmnáctkrát. Vidíte? Fakta jsou zábavná! Než se podíváme na další, rád bych vás pozval, abyste mne sledovali na facebooku a těm, kteří si věří v Angličtině, nabídl odkaz na originální text.  (Úvod překladatele)

Autor: Jacopo della Quercia
Překlad: Bořivoj Filip

Jeden konzervativní komentátor na sebe nedávno upozornil prohlášením, že 10% všech muslimů na světě jsou teroristé. Zajímavé tvrzení, když uvážíme, že by to znamenalo existenci 150 milionů teroristů, kteří by vyhladili celou nemuslimskou populaci země najednou, kdyby každý provedl útok o pouhých čtyřiceti obětech.

Buďto nejsou terorismu až tak oddáni, a nebo si Glenn Beck tuhle statistiku jen vytáhl z prdele.

Když člověk slyší „Cracked.com,“ ihned ho napadne „přátelé islámu.“ Právě proto cítíme povinnost uvést naším čtenářům několik věcí na pravou míru. Navíc neexistuje žádná šance, že by se tento článek někdy obrátil proti nám. (nebo proti jeho překladateli – pozn. překl.)

#5. Všechny muslimky se musí zahalovat

První obrázek, který se milionům lidí euroamerického prostoru vybaví, když se řekne „islám,“ vypadá asi takhle:

Verze pro dva zevnitř naimpregnovaná proti skvrnám by šla na dračku.

Žena zahalená v burce od hlavy až k patě. Skutečnost je taková, že kdybyste nahnali všechny muslimky na světě do jedné místnosti a měli za úkol přihrát míč někomu v burce, šance, že byste dohodili, by byla takřka nicotná.

Ale to přece není možné, že by islámské komunity nebyly tím zahalováním posedlé, proč by jinak celá Evropa šílela s jejich zákazy a bůh ví čím ještě?

Koukněte na ně, určitě vymýšlejí nové způsoby, jak jezdit co nejpomaleji v nejrychlejším pruhu.

Všichni přece víme, že islám z celé duše nenávidí ženy, jak krásně dokazuje Saúdská Arábie, kde ženy nesmí řídit, nebo fakt, že pouze v muslimských zemích může jít žena do vězení za to, že jí znásilní? Nebo ne?

No, ve skutečnosti…

Myslet si, že všechny muslimky se musí oblékat takhle…

…je jako si myslet, že všechny křesťanky se musí oblékat takhle:

Tahle fotografie pochází z jedné z několika malých křesťanských komunit, které po ženách žádají, aby se oblékaly jako postavy z Doktorky Quinnové.

Tak například ve Francii žijí tři milióny muslimek. Francouzská policie se rozhodla zjistit, kolik z nich nosí burky nebo nikáby a zjistili, že jich bylo závratných… 367.

Na druhou stranu od francouzské policie nemůžete čekat zázraky…

Žádných 367 000, ale 367 ze tří milionů. To je tak miniaturní hodnota, že je těžké je odlišit od statistické chyby. A ve zbytku Evropy dřou výrobci burek ještě větší bídu s nouzí. Tak například v Belgii žije 500 000 muslimů, burky tam nosí jen několik desítek žen.

Ano, na Blízkém východě je pár zemí, kde jsou šátky ze zákona povinné (konkrétně Írán a Saúdská Arábie), v těch ale dohromady žije méně než 5% světové muslimské populace. Ve skutečnosti je na světě víc muslimských zemí, ve kterých je zahalování zákonem zakázáno, než těch, kde jsou povinné. Nábožensky to není problém, protože islám nošení šátků nepřikazuje, je to spíš tradice, která závisí na místě a na politicích. Jo a ta hrůzyplná šaría, kvůli které mají muslimské země zákony jak ze středověku? Ani s tím to nebude tak horké. Na téhle mapce a v přilehlém článku na Wikipedii je vidět, že zemí s převažujícím islámem, které mají zcela sekulární zákony je více než dvakrát víc než těch, které šaríu do právního systému plně integrují. Kdybychom k nim připočítali země, kde šaría hraje v zákonech roli pouze na osobní rovině (jako v zákonech o svatbách, křtech, pohřbech, dědickém právu) zjistíme, že muslimských zemí kde vás za cizoložství nezavřou ani neukamenují, je pětkrát víc než těch teokratických. Některé muslimské země skutečně mají idiotské a diskriminační zákony, ale důvodem není to, že jí řídí muslimové. Důvodem je – stejně jako u nás a kdekoli na světě – to, že je řídí zamindrákovaní idioti.

No jo, ale to, že ženy nekamenují, neznamená, že je respektují, i tak jsou to pro ně jen rodičky a kuchařky, ne? No, jak se to vezme, věděli jste, že z pěti nejlidnatějších muslimských států si čtyři zvolily ženy jako hlavy státu? Je to tak, Jana Bobošíková se už dvacet let při každé příležitosti snaží dosáhnout cíle, kterého některé muslimky už dosáhly.

Vlastně by si Bobo mohla za paní Megawati Sukarnoputri zajít i pro pár rad, jak se oblékat.

#4. Otcové Zakladatelé by muslimy nikdy netolerovali!

Poznámka překladatele: Tenhle argument je v původním článku hlavně pro americké patrioty. Pokud vás krátká ale zajímavá exkurze do historie USA nezajímá, můžete tenhle bod s chutí přeskočit.

Je celkem snadné si vylézt na pódium a mudrovat o tom, co si myslíte, že by Otcové Zakladatelé řekli na dnešní bezbožné, multi-kulti Spojené státy. Ksakru, vždyť to všechno byli bohabojní křesťané. Ti by se rozhodně nesmířili s naší tolerancí k náboženstvím teroristů.

Thomas Jefferson, těsně předtím než naskočil na obřího orla a jedním kopem složil Saladina.

Je dobře, že někteří Američané stojí za skutečnými americkými hodnotami a zasazují se o zákony, které by zabránily islámskému právu převzít moc nad USA, protože ta chvíle se blíží. Thomas Jefferson se v hrobě dme pýchou.

No, ve skutečnosti…

Ačkoli to všichni byli zarytí křesťané (nebo deisté, bába nebo sníh), měla spousta Otců Zakladatelů velké uznání pro muslimskou víru. Tak třeba Thomas Jefferson se učil Arabsky ze své vlastní kope Koránu a během Ramadánu uspořádal v Bílém domě první Iftar.

Jefferson věřil, že je třeba oslavovat chutnost všech náboženství světa.

John Adams oslavoval proroka Mohameda coby jednoho z největších „hledačů pravdy.“ Benjamin Rush, kovaný křesťan, který se zasazoval o Bibli pro každou školu, řekl také, že by raději viděl pod vlivem názorů Konfucia nebo Mohameda, než je nechat vyrůstat v systému bez náboženských hodnot. Benjamin Franklin jednou řekl: „I kdyby Mufti konstantinopolský poslal k nám misionáře zvěstovat slovo Mohamedovo, našel by zde tento kazatelnu.“ Dokonce i George Washington osobně zval muslimy, aby pro něj pracovali v jeho rezidenci na Mount Vernon.

A kde se všechna tahle láska Otců k islámu bere? Možná za tím bude fakt, že sultán Mohammed ben Abdalláh z Maroka byl v roce 1777 prvním světovým vůdcem, který uznal nezávislost Spojených států na Velké Británii. Taky mohlo jít o to, že Otcové Zakladatelé byli dost chytří na to, aby dokázali rozeznat teroristy od všech ostatních na této planetě. Také proto v roce 1797 sepsali Tripoliskou úmluvu, ve které prohlásili: „Vláda Spojených států není v žádném případě založena na křesťanském náboženství, sama za sebe nechová žádné nepřátelství k zákonům, náboženství a pokojnosti Muslimánů.“

Jiný možný překlad.

#3. „Muslim“ rovná se „Arab“

Slyšeli jste o té bláznivé dámě s Einsteinovským účesem, která se zeptala Johna McCaina, jestli je Barack Obama Arab? Kdyžtak se podívejte.

Ten okamžik, kdy si McCain uvdomil, že se prezidentem nikdy nestane.

Ta chvíle, kdy si McCain uvědomil, že se prezidentem nikdy nestane.

Rádi se vsadíme, že je zhrubá dvacetiprocentní šance, že tahle žena chtěla říct „muslim“ a jen omylem řekla „Arab,“ protože v tom vlastně není žádný rozdíl, no ne? A i když třeba nejste čtenáři ProtiProudu, je možné, že také pracujete s podobným východiskem: že nežidovští obyvatelé Blízkého východu jsou muslimové a právě tam, že většina muslimů žije.

No, ve skutečnosti…

Jen asi pětina světové muslimské populace jsou arabové a severoafričané. Pro srovnání 22% světové muslimské populace jsou Afričané a stejně si nepředstavíte Afričana, když se řekne „muslim“. Zaměňování Arabů s muslimy je úplně stejný nesmysl.

To by bylo jako zaměňovat Kansasany a nenávistná hovada.

A zatímco my jsme naočkováni asociací muslimů s Blízkým východem, drtivá většina (61.9%) světové muslimské populace žije asijskopacifickém regionu. Jen v Indonésii jich žije 200 milionů a na indickém subkontinentu je muslimů cca. půl miliardy.

Tahle počty fungují i obráceně, pokud jste čekali, že každý Arab je automaticky muslim, omlouváme se za zklamání. Celá desetina všech Arabů je křesťanská, což je více než 14 milionů. To znamená, že arabských křesťanů je o jeden milion víc než kolik čítá, ó, my nevíme, … třeba celosvětová populace židů?

#2. Západní kultury jsou jsou mnohem humánnější než ti krvežízniví muslimové

Ještě než začala ta hysterie kolem terorismu, měl islám na západě pověst spjatou s násilím. Možná to souvisí s tím, jak absurdně rychle se šířil po světě. Tak třeba zatímco hinduismu trvalo tisíc let, než se rozšířil po Indii a křesťanství se celých 400 let než se změnilo z pronásledovaného kultu státním náboženstvím Říma, islámu se podařilo se z osvícení jednoho člověka stát dominantní náboženskou a politickou silou na celém Blízkém východě a v severní Africe za pouhých 100 let.

Mnoho lidí tedy usoudilo, že tohle se šířilo jako posvátný oheň z jediného důvodu: síla meče. Dalším logickým krokem pak je, že coby lidé musí být muslimové brutálními a barbarskými dobyvateli. I před 11. zářím jsme byli zvyklí v populární kultuře vykreslovat muslimy takhle:

No, ve skutečnosti:

Součástí islámské nauky je pár celkem progresivních válečných zákonů a středověcí muslimští válečníci v sympaťáctví své křesťanské kolegy hravě trumfli. Hlavně od té doby, co Mohamed osobně vydal „kodex pro boj islámských válečníků,“ který mimo jiné obsahoval:

Zákaz zabíjení žen, dětí a nevinných – mezi ně se pravděpodobně počítali i poutníci, mniši, nebo jiní náboženští vůdcové, pokud to byli civilisté;

Zákaz zabíjení zvířat, hospodářských i divokých;

Zákaz vypalování nebo jiného ničení stromů a sadů;

Zákaz ničení studánek a jiných zdrojů vody.

A v tretrách se po nohou nešlape, Pepíku!

Když to trochu zkrátíme, Mohamed chtěl, aby jeho válečníci bojovali jako posraný hipíci. V podělaným středověku. A oni ho poslechli.

No jo, ale největší území byla dobyta až po Mohamedově smrti, ne? Možná si svou krvežíznivou reputaci vysloužili až když jim dal tatík pokoj. Ne tak úplně. Mohamedův nástupce tato pravidla kodifikoval a vytvořil z nich standard pro všechny své armády. Tím by se možná dalo vysvětlit proč slovy jednoho odborníka „muslimská armáda při dobývání Evropy prokazovala míru tolerance, kterou by se od nich mnohé křesťanské národy té doby mohly učit.“

Navíc jejich architektura ujde…

Takže zatímco Křižáci sekali nepřátelům hlavy a házeli si s nimi jako s míčem, jejich muslimští protějškové měli etický kodex, který jim přikazoval nasytit armády svých poražených nepřátel.

#1. Islám se zasekl ve středověku

O islámu kolují tři velké negativní stereotypy – že nenávidí ženy, že je násilný a že nenávidí jakékoli náznaky vědeckého pokroku. Na první dva jsme se už podívali, jak ale můžem vyvrátit ten třetí? Jejich vlády čerpají z prastarých náboženských textů! A jakou nemoc nám pomohl Írán vyléčit?

Co kdybyste hoši aspoň zlikvidovali herpes nebo tak něco?

No, ve skutečnosti:

Tak jako ne všichni křesťané jsou Petr Hájek, tak i spousta současných muslimů vidí v Koránu prostor pro interpretaci. V jednom průzkumu 45% amerických muslimů prohlásilo, že vidí evoluci jako „nejlepší vysvětlení původu lidského života na zemi,“ což není zlý, když uvážíme, že u amerických evangelíků to bylo jen 24%. Poměr muslimů, kteří přijímali vědecké vysvětlení původu života bylo skoro stejné jako u Američanů celkem (48%)

Čtyřicet pět, Petře. Tolik prstů nemáš.

No a historicky mají také docela slušné skóre. Matematika a přírodní vědy tak jak je známe, by bez islámu ani neexistovaly. Zlatá éra islámu znamenala revoluci v takřka každém oboru lidského zkoumání, to při ní vymysleli algebru a pozvedli všechno od zeměpisu a objevitelství, přes umění, architekturu, filosofii a urbanistiku, až po medicínu a zdravotní péči. To oni evropské tradici zachránili Aristotela (kterého si možná pamatujete ze školy jako toho fousáče, který položil základy takřka každé moderní vědě) v době, kdy křesťanští intelektuálové dávali přednost pro ně přístupnějšímu Platónovi.

Muslimové vlastně neměli moc daleko k tomu, aby se o tuhle brilanci rozdělili s tehdy dost zpátečnickými královstvími křesťanské Evropy, protože islámské chalífáty zasypaly každé dobyté území školami, knihovnami, veřejnými pracemi a nejkomplexnějším systémem sociální pomoci na celé planetě. Existuje i teorie, že kdyby chalífáty uspěly v dobytí Evropy, byli bychom se obešli bez italské renesance.

A tenhle chlapík by se snad konečně zahalil.

Tak a to je všechno.

Teď už nezbývá než se těšit na velmi civilní a rozumnou debatu v komentářích

.Jo a pokud jste podobný článek už četli na JPM, neobtěžujte se mne osočovat ze zlodějství. Článek ukradli oni, já narozdíl od nich uvádím skutečného autora a narozdíl od nich z toho nemám ani korunu.

Poté, co můj poslední překlad z cracked.com sklidil až nečekaný ohlas, rozhodl jsem se přeložit další článek, který považuji za neméně zásadní. Vlastně si myslím, že by si ho měl přečíst každý internetový diskutér, někteří minimálně dvakrát denně. Příznivcům doslovných překladů se musím omluvit, že jsem zde pro větší srozumitelnost českému čtenáři nahradil některé u nás méně známé příklady z americké politiky analogiemi tuzemskými. Pokud vás to dráždí, přečtěte si raději originál. Přeji příjemné počtení.

Autoři , redakce CRACKED

Překlad: Bořivoj Filip

Ruku v ruce s rozmachem internetu přišla také nová doba neskutečně přiblblých hádek. V dnešní době už nemůžete napsat článek o tom, že se narodila zdravá paterčata, aniž byste vyvolali zuřivou rasistickou debatu v diskusi. Každý je dnes expertem na všechno.

Člověk však by řekl, že jak se prodíráme všemi těmi různými náhledy a názory na významné události, stáváme se chytřejšími a informovanějšími. Bohužel jsou naše mozky už od výrobce nastavené tak, že s každou takovou debatou naopak hloupneme a zatvrzujeme se ve své hlouposti. Tak například…

#5. Nejsme naprogramovaní k hledání „pravdy“, potřebujeme „vyhrát“ za každou cenu

Vzpomeňte si, kdy jste posledně narazili na kolegu nebo příbuzného, který je stále přesvědčen, že Romové nemusí platit za léky v lékárnách, nebo že otec Karla Schwarzenberga byl neonacista. Když jste jim ukázali důkazy, že se jejich konspirační teorie pletou, zařadili zpátečku? Zjevil se jim ve tváři výraz náhlého uvědomění a řekli „No ty vole…pokud tohle není pravda, možná jsou špatná i jiná „fakta“ na kterých jsem dosud stavěl svá alternativní přesvědčení. Děkuji ti, milý cizinče, za to, že jsi mne a celou mou politickou filosofii opět uvedl na správnou cestu!“

Něco takového se za celou historii lidské komunikace nestalo ani jednou. Ať už je to politik, jehož stanovisko bylo vyvráceno, nebo konspirační teoretik, jehož šílenství bylo jednoznačně prokázáno, první co udělá je, že jak slepice po flusu skočí po další konspirační teorii, která mu kryje záda. Bude za své stanovisko bojovat až do úmoru, i když bylo jasně prokázáno za lživé. Na celém tom procesu je nejdivnější, že právě neochota opustit prokazatelně lživý argument, je dost možná hlavním důvodem, proč člověk vynalezl hádku.

„OK, uznávám, Karel nemá šest rukou. Pořád je možné, že umí plivat kyselinu“

Věda:

Říká se tomu argumentativní teorie myšlení. Ta tvrdí, že se člověk nenaučil klást otázky a nabízet odpovědi za účelem nalezení universální pravdy, že šlo spíše o nástroj, jak získat nad ostatními převahu. Přesně tak, podle ní se samotné myšlení vyvinulo za účelem šikany ostatních, abychom získali, co chceme. Takto to vysvětluje její zastánce:

Podle Huga Merciera, společně s Danem Sperberem spoluautora tohoto vědeckého článku „Úkolem rozumu není pomoci nám dosáhnout lepších stanovisek a lépe se rozhodovat. Šlo čistě o sociální fenomén, jehož účelem je pomoci nám přesvědčovat ostatní a být opatrní, když se ostatní snaží přesvědčit nás. O pravdu nebo přesnost vůbec nešlo.“

Tato tvrzení dokládají badatelé tím, že i přes tisíce let neustálých hádek kolem ohně tyhle očividné nedostatky v naší logice stále existují. Proč je evoluce prostě nevykopla? Jejich odpověď zní, že tato kognitivní nedostatky jsou naopak přizpůsobením se systému, který funguje dokonale, děkujeme mockrát. Naší evoluční potřebou je vítězit, i když to znamená se naprosto nelogicky a přesto s hrdostí mýlit.

„Čumte, kluci, Pepa našel na netu něco jménem ProtiProud“

Přesně tak, děcka, bejt zmrd je evoluční výhoda.

Takže si při příští hádce vzpomeňte, že…

Tohle děláte taky. Pokud jste lidskými bytostmi, vzešli jste z dlouhého rodu lidí, kteří znovu a znovu slavili triumf jen díky tomu, že ignorovali fakta, která by mohla vyvrátit jejich názor. Takže až budete příště zoufale googlovat fakta, která by podpořila váš úhel pohledu a nebudete schopni najít ani jednen, přestaňte. Schválně jestli se vám podaří trochu přibrzdit a nahlas si říci „Ale počkat… Pokud je všechno, čím se snažím podpořit svůj argument, blbost, pak je možné, že i ten argument samotný je blbost.“

„Ale pokud prezident Zeman nepojídá malé děti, jaký má můj život vůbec smysl?

Bude to těžší, než si myslíte. V dobách, kdy evoluce stále tesala váš mozek, znamenalo uznání vlastní chyby jednosměrnou evoluční jízdenku do království vymření. Dnes je schopnost uznat vlastní chybu tou nejlepší dovedností vůbec, pokud si chcete udržet manželství.

#4. Naše mozky nechápou pravděpodobnost

Znáte někoho, kdo spí s nabitou puškou pod polštářem pro případ, že by se banda německých teroristů rozhodla vpadnout do jeho bytu a unést jeho rodinu?

Pokud se na něj rozhodnete hodit hromadu statistik (třeba že žije na poklidném předměstí Prahy, kde za posledních 40 let došlo všeho všudy k jedné vraždě a že je statisticky mnohem pravděpodobnější, že ho zabije neopatrná manipulace se zbraní, než ze se mu podaří ubránit se zločinu, nebo že loni bylo víc lidí zabito úderem blesku, než případů, kdy ozbrojený občan zabil pachatele při činu), na jeho názoru to nic nezmění. Naopak vám odvypráví příběh z novin o chlápkovi, který jen díky své věrné brokovnici odradil toho padoucha ze Smrtonosné pasti jednou pro vždy. Tento jediný zářný příklad v jeho očích přebije jakoukoli statistiku nebo pravděpodobnost.

A taky zombíky…

A teď hurá do světa politiky. Válka s terorismem stála dosud Spojené státy 1,3 bilionů dolarů (cca. 26 bilionů korun), což byla reakce na přibližně 14 000 obětí mezinárodního terorismu mezi lety 1975 a 2003. To je více než 90 miliónů dolarů (1,8 miliard Kč) utracených za každého mrtvého.

Když poukážete na to, že by tyto peníze našly lepší využití v prevenci pracovních nehod v průmyslu (jimž v USA každý rok padne za oběť dvakrát více lidí než při útocích 11. září), nebo ještě lépe do výzkumu léků na rakovinu (ekvivalent dvou set útoků na WTC každý rok), v odpověď vám zazní „Řekni to obětem teroristických útoků, ty zasranej pseudohumanisto!“

„Proč nenávidíš orly?“

Věda:

Říká se tomu zanedbání pravděpodobnosti. Naše mozky jsou skvělé v hromadě věcí. Propočet pravděpodobnosti není jedna z nich. Tenhle klam zabarvuje každou hádku, kterou jste kdy vedli, od výše daní až po ten případ, kdy váš kamarád očividně podváděl při házení mincí.

Při tomto experimentu s elektrickými šoky (pravděpodobně vedeného doktorem Orfanikem) vědci zjistili, že jsou lidé ochotni zaplatit až 20 dolarů, aby se vyhnuli 99% pravděpodobnosti elektrošoku. To zní rozumně, stejní účastníci však byli také schopní zaplatit 7 dolarů, aby odvrátili minimální 1% pravděpodobnost stejného šoku. Ukázalo se, že subjekty měly jen vágní představu o com, co pravděpodobnosti 99% nebo 1% vůbec znamenají, jediné, na co mysleli, byla hrozba šoku.

Není žádným překvapením, že nám tohle nejde, celý koncept pravděpodobnosti je relativně nový. Naši předkové při setkání s medvědem nepotřebovali znát pravděpodobnost, že na nás skutečně zaútočí. Stačilo jim vědět, že nechtějí být sežráni. Naše mozky nejsou stavěné na to, aby instinktivně rozuměly rovnici komplikovanější než „medvěd = zdrhej“

Hodil by se i koeficient posrání kalhot

Tohle fungovalo lovcům a sběračům, kterým nešlo o nic jiného, než neskončit jako táta na jídelníčku medvědů, řízení státu nebo ekonomiky je ale bohužel komplikovanější proces a my se od módu „Medvěd=zdrhej“ stejně nedokážeme odpoutat.

Odborníci poukazují na to, že čím silnější emoce se k nepravděpodobné události pojí, tím spíš ignorujeme, jak nepravděpodobná je. A proto kdykoli někdo řekne „Je velmi nepravděpodobné, že tvé dítě sežere medvěd, ty medvědí pasti za barákem jsou zbytečné a sousedovic děti už kvůli nim přišly o všechny končetiny,“ odpověď bude vždy a všude znít „Jasný, promluvíme si, až medvěd sežere tvoje dítě!“

Takže si při příští hádce vzpomeňte, že…

Opět, dělá to každý. Rozdíl je jen v tom, které téma je pro nás tak nabité emocemi, že pro ně rádi vyhodíme pravděpodobnost z okna.

„Do hajzlu s matikou, já jsem si JISTEJ, že nám chce zahradník ukrást děti“

Hele, my moc dobře víme, že na sebe lidi nepřestanou řvát na protestech, aby si v klidu sedli a propočítali si to. Jen vás prosíme, abyste se zhluboka nadechli a dvakrát se rozmysleli, než příště někomu řeknete: „Ty budeš mluvit jinak, až se to stane tobě nebo tvé rodině!“

#3. Jsme přesvědčení, že nám jde každý po krku

Pokud se ve světě už trochu vyznáte, asi víte, že nemůžete věřit nikomu. To je taky naše omluva pro používání podezřelých taktik nebo přímo podpásovek, když chceme vyhrát hádku. Věříme, že ten druhý dělá mnohem horší věci.

„Tak dobře, uznám, že nebe je modré, pokud ty uznáš, že přistání na měsíci zinscenoval rozmražený Walt Disney“

Svět je tak přecpaný skrytými zájmy a stupidními ideologiemi, že musíme udělat vše, co je v našich silách pro to, abychom je odhalili. A „vše, co je v našich silách“ je často krycí název pro lhaní.

Věda:

Vzpomeňte si na všechny lidi, se kterými jste za poslední měsíc nesouhlasili. O kolika z nich si myslíte, že vám záměrně lhali? Podle výzkumů takřka určitě ve svém odhadu přestřelujete. Říká se tomu propast v důvěře a vylézá na povrch kdykoli máme odhadnout, nakolik můžeme někomu důvěřovat. V jedné studii obdržel každý účastník 7,5 dolaru a na základě krátkých videí jiných lidí se rozhodoval, jestli by jim je svěřil. Pointou bylo, že pokud se oba rozhodli druhému důvěřovat, balík narostl na 30 dolarů, účastníci pak byli dotazováni, zda věří, že se s nimi ten druhý rozdělí o výhru rovným dílem. Výsledky studie ukázaly, že účastníci projevili důvěru pouhým 52% procentům lidí z videozáznamů, když však došlo na to se skutečně rozdělit, učinilo tak 80% lidí. Při dotazování tedy účastníci považovali svět za téměř dvakrát zkaženější, než ve skutečnosti je.

„Většina spolužáků z hodin matematické analýzy by byla schopná mě podříznout pro získání výhodného menu“

Jak ukazuje jiná studie, problém je v tom, že ve chvíli, kdy usoudíte, že vám někdo lhal, většinou už nezjistíte, zda jste mu nekřivdili. Prostě odejdete a tiše si pogratulujete, že dokážete vyčenichat léčku na míle daleko.

„Proč sakra opustil zemi? Myslel jsem, že miluje párty s překvapením, poker a soudcování v soutěžích ve felaci“

Už v sedmi letech věku začínáme ostatní podezírat z podrazů a postranních úmyslů a od té chvíle už nikdy nemusíme prohrát jedinou hádkou. Jde o to, že pokud ihned usoudíme, že nám ten druhý lže, i ty nejlepší argumenty pro nás budou jen důkazem, že ten člověk je opravdu dobrý lhář. Takhle funguje rasismus, sexismus a jiné druhy diskriminace; jakmile usoudíme, že na vině je barva kůže, je skoro nemožné nás přesvědčit o opaku, nehledě na to, jak šílený je scénář.

„Bílé auto už si od vás nikdy nekoupím, pane Špinavej Joe, pořád vybuchují. Nemáte ten model v jiné barvě?“

Z toho také pochází tvrzení jako „pravičáci si ve skutečnosti nemyslí, že je potřeba šetřit ve veřejných financích, jen se snaží sedřít potřebné o poslední halíř!“ nebo „levičáci si ve skutečnosti nemyslí, že by měl stát víc podporovat chudé, ve skutečnosti jen závidí těm bohatým a snaží se je potrestat za jejich úspěch!“ Je nemožné si vzít něco z konversace s někým, koho máte za lháře. Čím víc hádek začnete s těmi prolhanými extrémisty na druhé straně barikády, čím víc víte o jejich lžích, tím rychleji se váš mozek vypne, když začnou mluvit.

Takže si při příští hádce vzpomeňte, že…

Podporovali jste v prezidentské volbě Karla? Neštvalo vás, že podle odpůrců jste jen sloužili zájmům církve a německé šlechty restituovat celou naši zem, naprosto zmanipulováni důkladnou mediálně kulturní lobby?

Podporovali jste Miloše? Neštvalo vás, že podle odpůrců jste kvůli vlastní nevzdělanosti a omezenosti jen posloužili našemu návratu do ruského protektorátu a zájmům bývalých komunistických pohlavárů?

Nezáleží na tom, na jaké jste straně, tu hru už jste hráli a jejím jediným účelem je dát vám výmluvu, proč ignorovat všechno, co vám váš protivník řekne. Každé jejich slovo považujete za lež, oni si o vás myslí totéž, tak proč se spolu vůbec bavíte? Opravdu si nedokážete představit nedělní oběd bez té nepříjemné a tíživé atmosféry?

Buďto si přiznejte, že i ten druhý věří, že to, co říká, je pravda, nebo si raději pokecejte o sportu.

„Na mě je lakros příliš socialistický.“

#2 Máme v sobě zakódovaný dvojí metr

Tady je dobrý způsob, jak si zkazit odpoledne, projeďte si internet a najděte diskusi, ve které se řeší obézní lidé. (jako tahle nebo tahle) Pohodlně se usaďte a sledujte dav lidí řvoucích, jak neskutečně snadný je zhubnout a jak neuvěřitelně línej člověk musí bejt, aby tolik přibral. Konečným verdiktem bude, že tloušťka je v podstatě morálním selháním a znakem zlé a nechutné lidské bytosti. Někdy to dochází až k zuřivosti a násilí namířeném proti obézním ve skutečném životě – jsou jednou z posledních skupin, které je společensky přijatelné otevřeně nenávidět.

Ve východní Evropě je legální jejich odstřel, když se přemnoží.

Ale zkuste si vzít jednoho z těch lidí a použít stejnou logiku ohledně jeho slabostí:

Máš problém vyjít se svým platem? Já nechápu, jak línej člověk musí bejt, aby nezbohatl. Prostě běž ven a vydělej peníze!“

Nemáš přítelkyni? Musíš bejt opravdu hodně nespolečenskej kretén, pokud se ti nepodařilo navázat vztah se skvělou ženou. Copak nemůžeš prostě vstát a bejt pohledným, charismatickým a originálním člověkem?“

„Vážně, kámo, prostě přestaň mít mikropenis“

Problém s alkoholem? S cigaretama? Nebo s trávou? Zkoušel jsi s tím prostě přestat?“

Trpíš depresemi a úzkostí? Zkoušel jsi jimi netrpět?“

Nyní sledujte, jak vyplivnou desetitisíce polehčujících okolností ohledně svých problémů (ekonomika stagnuje, ženy jsou krávy, jsem závislý), aniž by byli ochotní si uvědomit, že obezita má podobné příčiny.

„Můj nutkavý, život ohrožující zlozvyk je úplně jiný než přejídání. Tak například je mnohem víc sexy.“

Věda:

Říkáme tomu základní atribuční chyba.

Je to universální myšlenkový proces, který nám našeptává, že pokud jiní lidé selhají, je to kvůli tomu, že jsou hloupí nebo zlí. Pokud ale selžeme my, na vině jsou nepříznivé okolnosti. Tak třeba když kolega dorazí do práce dokonale sjetej meskalinem, je to protože je to nezvladatelný peyotlový maniak. Ale když vy dorazíte do práce na meskalinu, je to kvůli tomu, že jste píchli pneumatiku a potřebovali jste se trochu rozveselit.

Při vysvětlení se tenhle proces zdá jako samozřejmost – prostě nám chybí informace o kontextu, ve kterém to jiní lidé zmrvili, takže dosadíme svůj vlastní. Pokud jsme nikdy nebyli tlustí, usoudíme, že tlustí lidé pociťují hlad stejně jako my, že jejich metabolismus funguje stejně jako náš, že mají stejnou výchovu, že mají stejné množství času na cvičení jako my. Máme pocit, že jsme na počátku oba stáli na stejném rozcestí a lišíme se jen v tom, že jeden z nás se rozhodl jíst víc koblih.

Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že každý z nás šel po úplně jiné cestě. Předpoklad, že okolnosti každého života jsou stejné, je tak hloupý, že skoro hraničí se šílenstvím, přesto to děláme všichni a pořád. Politici a podnikatelé jsou pak schopní se posmívat nezaměstnaným za jejich lenost, přestože jim jejich vlastní data ukazují, že na každé volné pracovní místo připadá čtrnáct nezaměstnaných. „Já to nechápu, proč se prostě všichni nestanete velkopodnikateli a senátory jako já?“

Takže si při příští hádce vzpomeňte, že…

Na chvilku se odpoutejme od politických debat s vaším šíleným učitelem pracovních činností. Pokud se tohoto předsudku nedokážete zbavit při komunikaci se svou milovanou polovičkou, je to dobrý znak toho, že váš vztah umírá. Pokud jste vy neumyl nádobí, bylo to protože jste byl zavalen prací, pokud zapomněla ona, je to tím, že na to kašle. Pokud se přistihnete, že vnímáte všechna partnerova nebo partnerčina vysvětlení jako „výmluvy,“ nacházíte se na šikmé ploše, ze které se málokterý vztah dokáže vyhrabat.

„Dnes ráno jsi nevynesl smetí. Mám to brát tak, že už mě nemiluješ?“

#1. Když máme svůj názor, nenecháme se zblbnout fakty

V ideálním světě by to vypadalo asi takhle: Vy a váš kamarád máte rozdílné názory na nějakou zásadní otázku. Když se vaše debata dostane do slepé uličky, vytáhnete informaci tak precizní, tak přesvědčivou, tak perfektní, že váš kamarád ihned otočí o 180 stupňů a dá vám za pravdu. S výskokem si plácnete a jdete řešit něco jiného.

Tohle se vám možná už stalo, v případě, že šlo o téma, ve kterém nebyl ani jeden z vás nijak zvlášť zainteresován. Ale pokud jde o nějaké emocionálně nabité téma jako třeba potraty? Bůh s vámi.

Zakrytí úst je prvním krokem každého úspěšného dialogu.

Věda:

Pojďme se na chvilku vrátit zase na začátek k té teorii, že účelem hádek není šíření správných informací, ale verbální šikana. Z toho vyplývá, že existují dva různé důvody, proč se s vámi někdo pouští do hádky: buďto vás opravdu chtějí navést ke správnému názoru, nebo se jen snaží nad vámi zajistit převahu, aby v kmeni (nebo v práci, nebo na internetové fóru) snížili váš status a zvýšili tak svůj vlastní. Z toho vyplývá, že opozice je vždy lákavá z důvodů, které s tématem samotným nikterak nesouvisí.

Mimo to mají lidé na odlišných stranách tendenci se vnímat a prezentovat jako týmy a každý chce být součástí týmu. Vzpomínáte na všechny ty nezletilé (a tedy nezpůsobilé volit) fanatické zastánce a zastánkyně Karla, kteří do té doby nikdy neprojevili o politiku ani ten nejokrajovější zájem? Máte ve svém okolí nadšené sparťany nebo slávisty, kteří ve skutečnosti fotbal nesledují? Mimopražské milovníky i odpůrce Kaplického knihovny? I když se nás téma vůbec netýká, je neskutečně lákavé se do věci vložit – už pro ten pocit být součástí týmu, bok po boku bojovat za společnou věc. A je vždycky bolestné tým opouštět a přecházet na druhou stranu.

„Udělal jsem ze sebe blbce na internetu. Nevidím jinou možnost.“

A proto existuje konfirmační zkreslení. Když čteme články, které podporují naše názory, hodíme je do kolonky „hej, v tomhle jsem měl pravdu!“ Naopak články, které naším představám odporují, se snažíme znemožnit. Důvod si když tak vymyslíme, třeba že jsou jen součástí placené propagandy odpůrců, že je zdroj zkreslený nebo neinformovaný – cokoli, co nám zajistí, že kolonka „v tomhle jsem se pletl“ zůstane navždy prázdná.

Jedna parta výzkumníků připojila účastníky výzkumu na magnetickou resonanci a dala jim přečíst článek o nějaké neskutečné blbosti, kterou jejich oblíbený prezidentský kandidát vypustil z úst. Části mozku odpovědné za logické myšlení zůstaly zticha, zatímco emocionální části se rozjely na plné obrátky. Účastníci nehodnotili článek na základě logických důsledků pro své názory, ale na základě sociálně-emocionálních následků toho, že se pletli.

„Já ten Demagog.cz snad roztřískám!“

Teprve potom, když mozek usoudil, že přijetí tohoto článku by čtenáři způsobilo bolest a ponížení, řekl logické části „Hele, zkus vymyslet nějakej způsob, jak použít ty svoje logický tentononcy k odstranění tý bolesti.“ Testovací subjekty si pravděpodobně hned ten večer šly od srdce zanadávat do hospody, jak jsou ty zasraný novináři proti jejich kandidátům zaujatý.

Takže si při příští hádce vzpomeňte, že…

No, nevzpomenete si. Váš mozek je pevně nastavený tak, aby vám nedovolil svá stanoviska přehodnotit. V době internetu je to ještě horší, protože vaše politické názory jsou rozházené po celém Facebooku a hromadě různých diskusí. Změnit názor by znamenalo všechno to popřít, znamenalo by to zklamat svůj tým. Každý kousek vaší psychologie s tím bude bojovat.

Díky technologickému pokroku se nyní můžeme mýlit navěky.

Díky technologickému pokroku se nyní můžeme mýlit navěky a to hned v několika úrovních.

A co je na tom nejděsivější? Tenhle klam nejenže zabraňuje tomu magorovi, který pořád dokola a dokola předpovídá konec světa, konečně si přiznat, že mele hovadiny. Stejný klam pohání všechny politiky a tedy i celou naší zem, celý svět. Spěte sladce, drazí voliči! Evoluce pracuje proti nám…

autor: David Wong

(originál k přečtení na cracked.com)

překlad: Bořivoj Filip

2015, parchanti, JDEME NA TO!

Ptáte se „na co?“ JÁ NEVIM.

POJĎME TO SPOLU PROBRAT, PARCHANTI!

Pokud se ti skvěle rozjíždí kariéra, miluješ svůj život a tvé milostné hrátky nebyly nikdy lepší, klidně přestaň číst hned teď. Užij si zbytek dne, příteli, tento článek není pro tebe. Vedeš si skvěle a my všichni jsme na tebe hrdí. Abys neměl pocit, že jsi promarnil klik, tady je obrázek Lennyho Kravitze v šále gargantuovských rozměrů.

 

A teď vy ostatní, mám pro vás malý úkol: Vyjmenujte o sobě pět věcí hodných obdivu. Napište si je, nebo je prostě jen zakřičte prázdnému pokoji vstříc. Má to však jeden háček – nesmíte vyjmenovávat, co jste (např Jsem milej kluk, jsem upřímná), ale věci, které děláte, nebo které jste dokázali (např. Právě jsem vyhrála mistrovství republiky v šachu, Vařím tu nejlepší svíčkovou v celém Moravskoslezském kraji). Pokud s tím máte problém, tahle rada je pro vás a rozhodně se vám nebude snadno poslouchat. Já jen vím, že bych si ušetřil hromadu trápení, kdyby mi ji někdo řekl už kolem roku 1995.

#6. Svět zajímá jenom to, co od tebe může získat

 Getty

Řekněme, že jeden z tvých bližních byl postřelen. Jen tam leží na ulici, křičí a krvácí. Najednou se přiřítí nějakej chlápek a zařve „Ustupte!“ Prozkoumá jeho poranění a vytáhne z kapsy švýcarák – chystá se operovat hned teď, tady na ulici.

„OK, který z vás je ten raněný?“

Vy jste doktor?“ zeptáš se.

A ten chlápek odpoví, že není.

Ale víte, co děláte, že jo? Jste armádní medik nebo tak něco…“

To se ho evidentně dotklo, vysvětlí ti, že že je to slušnej kluk, upřímnej a dochvilnej. Řekne ti, že je hodnej na svojí maminku a má spoustu zajímavých zálib, vytahuje se, že nikdy nemluví sprostě. Zmateně se zeptáš „A k čemu mi to kurva je, když tady můj (muž/žena/nejlepší kamarád/sourozenec/rodič) leží v kaluži krve? Potřebuju někoho, kdo umí operovat střelná poranění! Umíte to nebo ne?!?“

Teď už se skutečně rozčílí – Kde se ve vás bere ta povrchnost a sobectví? Proč se nemůžete raději zaměřit na jeho klady? Copak vám právě nevysvětlil, že nikdy nezapomněl na narozeniny své přítelkyně? Copak ve světle všech těchto skvělých vlastností opravdu záleží na tom, jestli ví, jak provést operaci?

V té pohnuté chvíli popadneš krví zbrocenýma rukama jeho ramena, začneš s ním třást a řvát „Přesně tak, tohle všechno je mi u prdele, protože právě v této konkrétní situaci prostě potřebuju někoho, kdo umí zastavit krvácení, ty magore!“

„Já to nechápu. Pomohlo by, kdybych si vzal na sebe plášt? Vteřinku…“

Takže tady je první nepříjemná pravda o světě dospělých: V téhle situaci se nacházíš každý den, jen s tím rozdílem, že ty jsi ten pomatenec se švýcarákem a celá společnost je ta postřelená oběť.

Pokud tě zajímá, proč se ti společnost vyhýbá, nebo ti neprojevuje dostatečné uznání, je to proto, že společnost je plná lidí, kteří něco potřebují. Potřebují postavit domy, mít co jíst, potřebují zábavu a plnohodnotné milostné vztahy. Už v den svého narození jsi přispěchal(a) na místo činu se švýcarákem v ruce – od chvíle, kdy jsi přišel na svět, stal jsi se součástí systému, jehož hlavním účelem je naplňovat potřeby lidí.

„Tady máš tu svojí posranou potřebu a teď vypadni.“

Buďto na sebe vezmeš úkol se o tyhle potřeby postarat a osvojíš si k tomu unikátní sadu dovedností, nebo tě svět odmítne nehledě na tvou štědrost a zdvořilost. Zchudneš, skončíš osamotě, svět tě vystrčí ven na mráz.

Zní ti to hrubě, necitlivě, nebo materialisticky? Co třeba láska a pochopení – copak na nich nezáleží? Samozřejmě že záleží. Alespoň v případě, kdy tě přimějí dělat pro lidi věci, které pro ně jiní neudělají. Protože…

#5. Hipíci se pletou

Ejhle, nejlepší scéna v historii filmu:

Pro ty z vás, kterým to video nefunguje, nebo kteří mají problémy s angličtinou, jedná se o slavnou řeč Aleca Baldwina v klenotu světové kinematografie zvaném Konkurenti (Glengarry Glen Ross). Baldwinova postava – padouch na první pohled – vysvětluje místnosti plné lidí, že dostanou padáka, pokud neuzavřou obchody, které jim byly přiděleny. Spíše než o řeč se jedná o verbální kopance do zadku:

Hodnej chlap? No a co? Dobrej otec? Naser si! Běž domů hrát si s dětma. Jestli chceš pracovat tady, uzavírej!“

Je to brutální, je to neurvalé, je to na hranici sociopatie a taky je to nejupřímnější a nejpřesnější vyjádření toho, co od tebe svět očekává. Rozdíl je jen v tom, že ve skutečném světě připadá lidem tak nevhodné s tebou takhle mluvit, že tě radši nechají zahnívat.

Tahle scéna změnila můj život. Kdybych věděl jak na to, nastavil bych si budík, aby mi ji hrál každé ráno. Aleca Baldwina za tenhle film nominovali na Oscara a to se objevil jen v téhle jediné scéně. Jak už bylo řečeno mnohem chytřejšími lidmi, její genialita spočívá v tom, že půlka diváků si řekne „Sakra, takovýho vola bych za šéfa nechtěl!“ a druhá půlka si řekne „Ty vole jo! Dem ven, ty zpropadený nemovitosti se samy neprodají!“

Jak praví blog The Last Psychiatrist:

Kdybyste byli v té místnosti, někteří z vás by to brali jen jako součást práce, ale tou energií by stejně nasákli, uvítali jeho nadávky a řekli si „Tenhle chlap je boží!“; jiní by si to vzali osobně – co je to za vola? Co si to vůbec dovoluje se mnou takhle mluvit? – případně standardní manévr, kterým se narcismus brání před větší silou – potichu pěnit a fantazírovat o nalezení informací, které by ho usvědčily z pokrytectví. Neskutečně uspokojivé.“

„Přísahám, že jestli se zmíní o mých vlasech, profackuju ho tak… Ano, ano, pane, poslouchám. Omlouvám se“

Tenhle úryvek pochází z poučené kritiky hipsterů a jejich chronické neschopnosti sehnat práci (čest, kterou si tento článek zaslouží, mu nejlépe prokážete, když si ho přečtete celý). Fór je v tom, že vaše pozice na škále mezi motivací a zahořklostí z velké části určuje, jestli v tomto světě uspějete nebo ne. Tak například někteří lidé by se proti této řeči ohradili citací Tylera Durdena z Klubu rváčů: „Ty nejseš svoje práce.“

To zní moc hezky, jediný problém je v tom, že ty jsi svoje práce. Ano, tvoje „práce“ může být něco úplně jiného než tvůj způsob obživy, ale tak jako nejsi nic víc, než jen součet užitečných dovedností a schopností. Tak například být dobrým rodičem, to je práce, která vyžaduje schopnosti. Je to soubor činnosti, při kterých člověk dělá něco užitečného pro jiné členy společnosti. Je to tak, tvoje „práce“ – tedy činnost, ze které mají užitek ostatní – je všechno, co jsi.

Není náhoda, že chirurgové jsou uznávanější než internetoví komici, nebo že mechanici mají víc respektu než nezaměstnaní hipsteři. Není to náhoda, že tvoje práce se stane tvojí nálepkou, pokud se tvoje smrt dostane do zpráv („Brankář NHL zemřel při podivné vraždě/sebevraždě“). Tyler řekl „Nejseš svoje práce,“ ale také založil a řídil úspěšný obchod s mýdlem a stal se hlavou mezinárodního sociálně-politického hnutí. On nebyl nic jiného než svoje práce.

Většina lidí tu ironii nepostřehla.

Nebo další příklad, sendvičový řetězec Chick-fil-A nedávno vystoupil proti homosexuálním svazkům. Jak je možné, že i přes intenzivní protesty stále prodává milióny sendvičů každý den? Protože sendviče jsou jejich práce a tu dělají sakra dobře. Na ničem jiném nezáleží.

Nemusí se ti to líbit, já zas nemám rád, když prší na moje narozeniny a stejně prší. Mraky se vytvoří a kondensace je nevyhnutelná. Lidé mají potřeby a přisuzují ostatním hodnotu na základě toho, jestli je dokáží uspokojit. Jde o jednoduché zákony vesmíru, které se nezodpovídají našim přáním.

„Do hajzlu s tim. Mám úplně čistej trestní rejstřík a místo zasloužených díků tohle?“

Pokud se teď bouříš, že nejsi kapitalistický materialista a zásadně nesouhlasíš s tvrzením, že peníze jsou všechno, mohu jen odvětit: Kdo říkal něco o penězích? Furt nechápeš, o co tu jde.

#4 To, co děláš, nemusí být výdělečné, ale musí to pomáhat lidem

Zkusíme jeden peněz prostý příklad, ať nás to nezavádí. Demografie čtenářů Cracked.com stojí na muži mezi dvaceti a třiceti lety. Kvůli tomu jsou tu všechna fóra i mé osobní poštovní schránky plné příběhů osamělých zoufalců, kteří trvají na tom, že o ně žádná holka ani nezakopne, přestože jsou to nejhodnější kluci na světě. Mohl bych vysvětlit, co je na tomhle myšlení špatně, ale myslím, že ctěný pan Baldwin to řekne lépe:

Tentokrát hraje Alec roli atraktivních žen ve tvém životě. Ony ti to nikdy neřeknou takhle přímo – společnost nás vychovala k neupřímnosti k ostatním – ale ta rovnice funguje stejně. „Hodnej kluk? No a co? Jestli tu chceš pracovat, uzavírej.“

Takže co můžeš nabídnout? Tvá tajná láska z knihkupectví, která vypadá úplně jako Zooey Deschanel, si každý večer hodinu maže obličej zvlhčujícími balzámy, neobědvá nic víc než salát a za deset let se stane chirurgyní. Co děláš ty?

„Pyčo, neumíš si ani představit, jak moc válim v Capture the flag módu“

Snažíš se mi vysvětlit, že takovou holku nedostanu, dokud si neseženu pořádnou práci a tučné konto?“

Ne! Tvůj mozek si jen hnízdí v téhle představě, protože ti umožňuje odepsat každého, kdo tě odmítne, pro jeho povrchnost a sobectví. Já se ptám, co nabízíš? Jsi chytrý? Vtipný? Zajímavý? Ambiciózní? Kreativní? OK! A co děláš, abys tyhle vlastnosti ukázal světu? Neříkej, že jsi hodnej kluk, to je takové nutné minimum. K hezkým holkám se chová hezky 36 kluků každý den. Pacient krvácí na ulici. Umíš operovat nebo ne?

No, nejsem sexista ani rasista, nejsem lakomý, povrchní, ani násilnický! Na rozdíl od těch ostatních frajírků.“

Moc se omlouvám, vím, že se to špatně poslouchá, ale pokud nemáš nic jiného než seznam chyb, které nemáš, pak padej od pacienta, támhle je chytrej a pohlednej kluk se slibnou kariérou a je připraven operovat.

„Počkej, vždyť jsem ti právě řekl, že tě nebudu mlátit!“

Láme ti to srdce? OK a co dál? Budeš tu jen fňukat, nebo se naučíš operovat? Je to na tobě, ale přestaň si stěžovat, že holky letí jen po blbcích; ony jsou s nimi, protože ti blbci mají co nabídnout. “Ale já jsem skvělý posluchač!“ Vážně? Opravdu jsi ochoten tiše a nehnutě sedět výměnou za možnost pobýt v přítomnosti krásné dívky (a každou vteřinu si představovat, jak jemná asi musí být její pleť)? A víš co? V jejím životě je další kluk, který taky ví jak na to a navíc umí hrát na kytaru. Říkat, že jsi hodný kluk je jako restaurace, jejímž sloganem je, že se z jejich jídla nepozvracíte. Jsi nový film jménem „Tento film je barevný“ s popiskem „Tváře herců jsou jasné a zřetelné.“

Myslím, že právě proto se cítíš jako zoufalec i přesto že jsi „fajn kluk“. Nemalý podíl na tom má i fakt, že…

#3. Nenávidíš se, protože neděláš nic

Chceš říct, že bych si měl někde sehnat knihu, jak sbalit babu?“

Ano, půjde-li o knihu, kdy prvním krokem bude „Staň se člověkem, se kterými děvčata být chtějí.“

„Ale no tááák. Já vim, že jsem si tu vodku schoval někde tady.“

To je totiž ten krok, který vždycky přeskakujeme. Vždycky je to „Jak sehnat práci?“ místo „Jak se stát člověkem, kterého zaměstnavatelé chtějí?“ je to „Jak přimět hezké holky, aby mě měly rády?“ místo „Jak se stát člověkem, kterého mají hezké holky rády?“ Problém je v tom, že ty druhé otázky si žádají, aby ses vzdal některých ze svých koníčků a začal se trochu zajímat o svůj zevnějšek nebo bůh ví co. Možná budeš změnit i svojí osobnost.

Ale proč nemůžu najít holku, která mě bude milovat takového, jaký jsem?“ Odpověď zní opět „protože lidé mají potřeby.“ Oběť krvácí a tebe napadne jen svěsit hlavu a postesknout si, že se střelné rány nezahojí samy od sebe?

Tady je další (poněkud nemravné) video:

Každý, kdo tento klip viděl, se alespoň na okamžik rozveselil, ač každý z trochu jiného důvodu. Udělal bys tohle pro lidi? Proč ne? Co ti brání natáhnout svá metaforická tanga a kápi, vylézt na metaforické pódium a mávat na lidi svým metaforickým penisem? Tenhle chlápek pochopil tajemství lidského života: dělat tohle … ať už je to cokoli … je mnohem lepší než to nedělat.

Ale já v ničem nevynikám!“ Nuž, mám pro tebe dobré zprávy, když tomu obětuješ dostatek hodin opakování, můžeš se stát dobrým v podstatě v čemkoli. Já byl nejhorším spisovatelem na světě, když jsem byl ještě dítě. Trochu se to zlepšilo v mých pětadvaceti. Osm let jsem ve svém volném čase psal článek týdně, než jsem za to dostal alespoň nějaké peníze. Trvalo mi třináct let se vyšvihnout až do seznamu bestsellerů v New York Times. Trvalo mi asi 20 000 hodin alespoň trochu obrousit hrany své neschopnosti.

Nelíbí se ti vyhlídka nalít tolik času do jedné schopnosti? No, mám pro tebe dobrou zprávu a špatnou zprávu. Ta dobrá zpráva je, že už samotný akt procvičování ti pomůže navrátit sebeúctu. Já zvládl roky a roky únavné kancelářské práce, protože jsem věděl, že vedle toho si osvojuji unikátní dovednost. Lidé to často vzdávají, protože po dlouhé době stále nevidí výsledky, ale nechápou, že už je proces je výsledkem.

Špatná zpráva je, že nemáš jinou možnost. Pokud tu chceš pracovat, uzavírej.

Dle mého neodborného názoru sebou neopovrhuješ protože bys měl malé sebevědomí, nebo protože jsou na tebe všichni zlí. Nenávidíš se, protože neděláš nic. Dokonce ani ty sám se nedokážeš „milovat takového, jaký jsi“ — proto jsi zoufalý a posíláš mi soukromé zprávy s prosbami o radu, co máš dělat se svým životem.

Krok jedna: Vstaň.

Pojďme to spočítat: Kolik času trávíš konzumací toho, co udělali jiní lidé (Televize, hudba, videohry, webové stránky) a kolik času vytvářením něčeho? Jenom jedna část ti přidává hodnotu coby lidské bytosti.

A pokud při poslechu těchto slov odpovídáš vzpomínkou z dětství, která praví „záleží na tom, co je uvnitř!“ mohu jen říct že…

#2. Na tom, co je uvnitř, záleží, jen když tě to přiměje něco dělat

Díky svojí práci potkávám desítky začínajících spisovatelů. Považují se za spisovatele, na večírcích se představují jako spisovatelé, vědí, že jim v těle bije skutečné spisovatelské srdce a cévami koluje inkoust. Chybí jim jen ten drobný poslední krůček – už konečně kurva něco napsat!

A copak na tom tolik záleží? Opravdu je pro to, jestli je člověk spisovatelem, tak důležité, jestli opravdu něco píše?

Pro pána boha, samozřejmě že ano!

Potkal jsem i „spisovatele“, jejichž souborné dílo bylo kratší než lísteček na nákup této dámy.

Podívej, existuje běžná obranná reakce proti všemu, co jsem zatím řekl a vlastně i proti každému kritickému hlasu ve tvém životě. Jsou to ty věci, které ti našeptává tvé ego, aby tě ušetřilo té tvrdé práce při zlepšování: „Já vím, že uvnitř jsem dobrý člověk“. Formulace může znít taky „Já vím, kdo jsem“ nebo „Prostě musím být sám sebou.“

Nechápej mě špatně, všechno je o tom, jaký jsi uvnitř – ten chlapík, který od základů vybudoval domek pro svojí rodinu to udělal kvůli tomu, jaký je uvnitř. Každá špatnost, kterou jsi v životě udělal, začala špatným impulsem, nějakou myšlenkou, která ti rachotila kebulí, dokud jsi se podle ní nezachoval. To samé s každou dobrou věcí, kterou jsi udělal – „to, co jsi uvnitř“ je onou metaforickou hlínou, ze které rostou plody tvé práce.

Všiml sis, že foťák nemíří dolů na hlínu, ale nahoru na plody?

A teď něco, co by měl vědět každý a co mnozí z vás odmítají přijmout.

Ty“ nejsi nic jiného než ty plody.

Nikoho nezajímá tvoje hlína. „To, co jsi uvnitř“ je k ničemu, dokud z toho nevzniká něco pro ostatní lidi.

Máš v sobě třeba hluboký soucit k chudým lidem. Super. Je důsledkem toho soucitu nějaká činnost? Doslechneš se o hrozivé tragédii ve svém okolí a řekneš „Chudinky děti, dám jim vědět, že na ně myslím“? Protože pokud jo, běž do prdele – radši zjisti, co potřebují a pomoz jim to obstarat. Přes sto milionů lidí vidělo to video o Konym a v podstatě každý z nich na ty ubohé africké děti myslel. A co tahle kolektivní síla myšlenek milionů způsobila? Kulový, naleštěný a úhledně zabalený hovno. Děti umírají každý den, protože každý z nás má pocit, že mít starosti je stejně dobré jako konat. Líná část našeho mozku ovládá tenhle interní mechanismus, který nám má zabránit doopravdy něco dělat.

„Jej jsem vám chtěl říct, že na vás myslím. Hodně štěstí — dejte mi vědět, jestli vás to udzdravilo“

Kolik z vás teď prochází světem a říká si „Určitě by se do mě zamiloval(a), kdyby věděl(a), jak strašně zajímavý jsem člověk!“ Vážně? A jak se všechny ty tvé originální myšlenky a nápady manifestují ve skutečném světě? Co pro ně děláš? Kdyby měla tvá osudová dívka nebo kouzelný princ skrytou kameru, která by tě měsíc pronásledovala, byli by okouzlení tím, co by viděli? Nezapomeň, že nemůžou číst tvé myšlenky, mohou jen pozorovat. Chtěli by být součástí tvého života?

Vlastně po tobě nechci nic jiného, než aby ses sám poměřoval podle stejných standardů, podle jakých poměřuješ ostatní. Nemáš taky toho otravného křesťanského kamaráda, který nikdy nenabídne jinou pomoc než modlitbu? A nemáš chuť ho za to zabít? Nemluvím o tom, jestli modlitba funguje, jde o to, že ze všech způsobů, jakými mohou pomoci, si vybírají právě ten, pro který ani nemusí vstávat z gauče. Vyhýbají se neřestem, mají jen čisté myšlenky, jejich vnitřní hlína je tak čistá, jak jen může být, ale roste z ní nějaké ovoce? Oni by to měli vědět ze všech nejlépe, tu metaforu s ovocem jsem vykradl z Bible. Ježíš hovořil o tom, že „strom se posuzuje podle ovoce“ pořád a pořád a pořád dokola. Dobře, Kristus nikdy neřekl „Pokud tu chceš pracovat, uzavírej.“ Ne, on řekl „Každý strom, který nedává dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně.“

„A bůvol bude trávu žvýkat, jemně prdět a tupě do tvé duše čumět“

Lidé na něj pak reagovali stejně podrážděně jako na Aleca Baldwina, což nás přivádí k poslednímu bodu…

#1. Vše, co máš v sobě, se bude bouřit proti zlepšení

Lidská mysl je zázrak a nikdy ji neuvidíš vyrazit do akce tak pohotově, jako když se ji snažíš přesvědčit, aby se změnila. Tvá psýché disponuje celým arzenálem obranných mechanismů připravených okamžitě sestřelit cokoli, co se tě bude snažit třeba jen trochu změnit – zeptej se libovolného závisláka.

Takže i teď mnohé z vás bombardují reflexivní důvody, proč celý tenhle článek shodit ze stolu. Z vlastních zkušeností vím, že na sebe berou mnoho podob, například:

*Záměrná interpretace každé kritiky jako urážky

Kdo si sakra myslí že je, že mi může nadávat do lenochů a pobudů?! Dobrý člověk by na mě takhle nikdy nemluvil! Tohle všechno napsal, jen aby se nade mě mohl povyšovat a abych se cítil mizerně! Teď vymyslím vlastní urážku, abych vyrovnal skóre!“

*Vyhnutí se zprávě zaměřením na posla

A TY si jako kdo, že říkáš MNĚ, jak žít svůj život? Och, pán mocný a vševědoucí! Jen nějakej blbej internetovej pisálek! Najdu si na něj nějakou špínu, která prokáže, že je to vůl a kecá samý kraviny! Z tý jeho domýšlivosti je mi na zvracení! Na YouTube jsem našel jeho starý rapový video a ty rýmy stály za hovno!“

„Až dosáhneš toho, čeho jsem dosáhl já, vyslechnu si tvé rady. Do té doby jsi jen hromada masa a nejistoty.“

*Zaměření na tón zprávy a ignorace obsahu

Trošku ten článek prošmejdím, dokud nenajdu fór, kterej vytrženej z kontextu zní urážlivě a pak budu mluvit a přemýšlet jen o něm. Slyšel jsem, že jedno nevhodné slovo dokáže znemožnit celou knihu!

*Revize vlastního životopisu

Nejsem na tom tak špatně! Ještě minulej měsíc jsem vyhrožoval sebevraždou a teď už to mám za sebou! Je možný, že když budu dělat přesně to, co dělám teď, všechno mi nakonec vyjde! Můj velký průlom už se blíží a když budu pořád dělat laskavosti pro tu hezkou holku, nakonec přijde sama!“

*Předstírání, že jakákoli snaha o osobnostní růst by byla zaprodáním tvého pravého já

Ahá, takže bych měl prodat všechny svoje Manga komiksy a radši vlítnout na šest hodin denně do posilovny a stříkat se samoopalovákem jako ty hovada z Hotelu Paradise? Protože JINOU MOŽNOST NEVIDÍM!“

A tak dále. Nezapomeň, že trápení je pohodlné. Proto mu tolik lidí dává přednost. Štěstí vyžaduje úsilí.

A taky trochu kuráže. Je neskutečně pohodlné vědět, že dokud ve svém životě nic nevytvoříš, nikdo nebude moci tvé dílo pomlouvat.

Je mnohem lehčí se jen válet a kritizovat práci jiných lidí. Ten film je tupej, jejich děti jsou nevychovaný parchanti, jejich vztah je v troskách, ten pracháč je povrchní, tahle restaurace stojí za starou bačkoru, překlad tohohle článku je příšernej, asi v komentářích urazím jeho mámu s CapsLockem a hromadou vykřičníků. Vidíš? Teď jsem něco stvořil!

Jo, počkat, to jsem ti zapomněl říct? Cokoli, co vytvoříš, ať už to bude báseň, nová schopnost, nebo nový vztah – ihned se ocitneš v obležení netvůrců, kteří se ti ho budou snažit strhnout. Možná ne z očí do očí, ale udělají to. Tví ožralí přátelé nechtěj, abys vystřízlivěl, tví tlustí přátelé nechtěj, abys začal hubnout, tví nezaměstnaní přátelé ti nepřejí kariéru.

Hlavně nezapomeň, že tím jen vyjadřují svůj strach, protože pomlouvání cizí práce je jen další výmluva pro nicnedělání. „Proč bych měl něco vytvářet, když práce ostatních stojí tak za hovno? Už teď jsem mohl mít dopsanej román, ale radši počkám na pořádnej nápad. Přece nechci napsat další Twillight!“ Dokud sami nic nevytvoří, bude to vždy perfektní, my jim nebudeme moci vytknout nic a oni nám všechno. Nebo když něco vytvoří s ironickým odstupem a záměrně udělají všechno špatně, aby bylo každému jasné, že tohle není jejich skutečná snaha. Jejich skutečná snaha by byla bombastická. Ne jako ty sračky, který děláš ty.

Přečtěte si kometáře na libovolném blogu (kromě tohohle, ten nikdo nečte). Když jde do tuhého komentáře vždy pálí jen z jednoho úhlu: Tenhle blogger je idiot, admini by ho měli zabanovat, měl by přestat psát úplně, vždycky to dojde do fáze „Přestaň tvořit! Tohle je jiné než to, co bych vytvořil sám a všechna ta pozornost, kterou dostáváš, mi připomíná, jak marnej jsem sám.“

Nebuď tím člověkem. Pokud jsi tím člověkem, přestaň jím být. Kvůli tomuhle tě lidé nenávidí. Kvůli tomuhle se nenávidíš sám.

Co s ní uděláš? Upálíš pár čarodějnic, nebo rozjedeš Olympiádu?

A co na to jít takhle: jeden rok. Leden 2015, to je náš dedlajn. A nebo rok od chvíle, kdy tohle čteš, ať už je to kdykoli. Jiní ti řeknou „pojď si dát předsevzetí zhubnout za rok šest kilo“. Já říkám, zavažme se sakra k čemukoli, přidejme do svého portfolia libovolnou dovednost a dosáhněme v ní takové úrovně, aby někoho ohromila. Neptej se mě, co – pokud nevíš, vyber si náhodně. Najdi si kurzy karate, tanec nebo hrnčířství. Upeč třeba chleba, postav třeba zeď. Nauč se programovat, natoč porno, natáhni superhrdinský kostým a bojuj se zločinem, nebo si založ vlog na YouTube.

Klíčem však je, že nechci, aby ses zaměřil na něco skvělého, co s ti má stát (např. „Najdu si přítelkyni“, „Vydělám hrozný peníze“…). Chci, aby ses zaměřil na vybudování dovednosti, která tě učiní drobet zajímavějším a hodnotnějším pro ostatní.

„No ty vole, naučila jsem se Španělsky a najednou dokážu mluvit se 400 miliony lidí, se kterými jsem dřív mluvit nemohla.“

Ale já nemám peníze na kurzy vaření.“ Tak si sakra vygoogli „Jak vařit,“ od té doby, co odfiltrovali porno, je to snazší než kdy dřív. Tyhle výmluvy musíš porazit dřív než porazí ony tebe.

Na Cracked máme dokonce fórum, kam můžete svá předsevzetí napsat a za rok tam kouknout, jak jste si vedli. Jsem zvědav, jestli se najde alespoň jeden člověk, který to dokončí. Ale i kdyby ne, alespoň se můžeme ohlédnout zpátky a zjistit, proč jsme nic neudělali. Není co ztratit a svět tě potřebuje. Tady je klip velšského corgiho, jak válí sudy ze schodů.

Tento post jsem s horkou hlavou napsal ihned po přečtení obou článků, background check jsem si odbyl tím, že jsem vygooglil „graveyard gardening“ a „graveyard farming“. Obojí mi vyhodilo výsledky ze stovek fór a článečků, které výše zmíněné aktivity buďto podporují, nebo zatracují, případně vysvětlují, jak na ně. Teprve po dopsání jsem si uvědomil, že oba články jsou satirické a já se rozčiluji zcela zbytečně. Opakované googlení ukázalo, že „funeral gardening“ se zabývá převážně halloweenskou výzdobou zahrádek, zatímco „funeral farming“ je pouze kontroverzní taktikou ve světě World of Warcraft. Možná jsem si skutečně už příliš zvykl na šílenství světa. Loni na apríla se tisíce čtenářů a čtenářek OnaDnes zasmály článku o novém trendu plastické chirurgie odstraňování bradavek. Ve skutečnosti byly nepravdivé jen informace o rozsahu trendu a absenci jizev. Na světě skutečně jsou lidé, kteří si z estetických důvodů nechávají bradavky odstranit. Zatímco americký satirický server The Onion točil repotáž o tom, že se američtí kongresmeni snaží zablokovat zákon tím, že budou pracovat co možná nejpomaleji, česká opozice tuto taktiku skutečně zvolila. Chci říct, že tento svět je dost šílený na to, aby mohla být pravda takřka cokoli. To ale můj nedostatek kritické reflexe neomlouvá. Tento pomýlený článek zde stejně publikuji, ať už jako pomník své hlouposti upomínající, že před agresivní reakcí reakcí je vždy dobře se vyspat, nebo prostě jen proto, že jsem na něm nechal dvě hodiny času a je mi líto ho vyhodit…

 

Jednou z mnoha věcí, které postmoderna přinesla současné vědě i umění, je snaha podívat s na věc z druhé stránky, vcítit se do role těch, které jsme si dosud představovali pouze jako komiksové padouchy, které je, či bylo prostě nutno porazit. Třeba už jen pro zcelení dějového oblouku. Tento přístup se velmi hezky zabydlel i v nejvyšších patrech populární kultury, pročež se nyní miliony fanoušků

I psychopatie může být sexy…

po celém světě třesou, až v létě vyjde první díl již osmé série příběhů o jejich oblíbeném sériovém vrahu Dexterovi a pro zkrácení času zjišťují, jak komickým může být teroristický útok z pohledu neschopných džihádistů v černočerné komedii Čtyři lvi. I já jsem tímto přístupem nakažen, zbožňuji články o SMSkách, které bostonský útočník posílal své matce a soudní líčení s Andersem Breivikem jsem sledoval v přímém přenosu. My humanisté se totiž proti vší empírii domníváme, že člověk je z podstaty dobrý, že zlo je jen jakousi patologií, kterou jednou budeme schopni vyléčit, poznáme-li, jak funguje. Studium anatomie duševních pohnutí zrůdy je drsnou, ale snad ne slepou cestu, jak k takovému poznání dojít.

Účelem předešlého odstavce rozhodně není snaha přirovnat Petra Hájka k Andersi Breivikovi, jakkoli plamenně zní Hájkovy projevy proti pravdoláskařům, rozhodně se nedomnívám, že by plánoval vzít samopal a vystřílet redakci Respektu (na druhou stranu, jak píši výše, coby humanista mívám často tendenci vidět lidi lepší, než jsou, takže můj odhad prosím berte s rezervou). Účelem předešlého článku bylo nastínit, proč se někdy snažím nahlížet na svět očima lidí, jejichž ideologie je mi krajně protivná. Nikdy jsem nechápal, proč se ulrakonzervativcům toliko svírá žaludek nenávistí při pohledu na dva mladé muže, kteří se láskyplně drží za ruku, ani proč v jejich článcích místo relevantních argumentů zaznívají apokalyptické představy ultimátního zla požírajícího vše, co je krásné. Tento pocit jsem poznal až dnes, při pročítání stránek výše zmíněného Respektu.

Článek se nazývá „Až umřu, zasaďte na mě ředkvičky“ a pokud na vás takový titulek působí jako metafora či ironie, mýlíte se. Programátor Jan Pospíšil skutečně pěstuje užitkovou zeleninu na hrobech svých zesnulých předků a zde, ale i v tomto článku (který zde budu citovat) vysvětluje, proč je to naprosto košér… Tak takhle se cítí Petr Hájek, Michal Semín a jim podobní… Tohle je totiž prostě hnus, je to špatně, je to už daleko za hranicí, za kterou bychom vstupovat rozhodně neměli. „První argument, který člověk proti hřbitovnímu zahrádkaření uslyší, je nějaká forma vnitřního morálního pobouření nad celou situací. Osobně se mi osvědčilo opakované dotazování na konkrétní důvod — protistrana dost často po určité době zjistí, že vlastně žádné racionální jádro jejich nevole neexistuje,“ píše Jan Pospíšil. V duchu odpovídám: „Ehm, jakože vážně? Chcete po mně vyjmenovat racionální důvody, proč je pěstování rajčat na půdě živené tlejícími těly našich příbuzných něčím špatným? Proč se mi zdá odporné, aby pomník s jejich jmény stál jako opora pro miniaturní skleník?“ Jsem Hájek, jsem naprostý Hájek, neboť nenacházím sílu argumentovat. Jsem znechucen už jen tím, že proti něčemu takovému někdo vůbec potřebuje slyšet argumenty, že někde hluboko necítí, že tohle prostě není dobře. Nakonec se však oklepu a zkusím to.

grave

Budiž ti země lehká a kyprá…

Jako jeden z argumentů v článku zazní, že hrob je přeci soukromým vlastnictvím pozůstalých, což mi tak trochu nahrává k drobné přednášce „kterak soukromé 

vlastnictví půdy povstalo z hrobu,“ ke kteréžto si vezmu k ruce Antickou obec francouzského historika Fustela de Coulagnes. Podle něj soukromé a dědičné právo na vlastnictví kousku půdy vzniklo právě kvůli péči o duše zemřelých lidí. Ti se ve starém Řecku dlouho pohřbívali přímo na pozemcích, které patřily rodině a na místě spočinutí těla přebývaly i jejich duše. Rodina je nemohla opustit, neboť duchové předků ji chránili, byli-li by naopak opuštěni, zle by se pomstili, stejně jako by nad místem svého spočinutí nestrpěli jinou rodinu. Dnes si soukromé vlastnictví interpretujeme jako „možnost si na vlastním dělat, co chci, protože je to prostě moje“, jeho původní význam je však přesně opačný, závazek pečovat o hroby zemřelých byl povinností, rodově dědičné vlastnictví pouze nástrojem. Hrob tedy nepatří žijícím pozůstalým, patří zemřelým a pozůstalí pouze zdědili závazek o něj pečovat. Dr

uhá věc, kterou bych zde rád zmínil, je Durkheimova koncepce neslučitelné duality mezi profánním (světským) a sakrálním (posvátným), kterou je možné najít ve všech kulturách světa. Je to jednoduché, některé předměty, úkony, 

místa slouží výhradně náboženským účelům a v každodenním životě se užívat nesmí, aby se „nezašpinily“ (případně nezašpinily bez uvozovek). A naopak věci běžné potřeby jsou příliš nečisté na to, aby byly užívány při náboženských rituálech. Do kostela se nosí jiné oblečení než do práce a do školy, svatým křížem se nezatloukají hřebíky a to nádherně zdobené památeční nádobí po prababičce se buďto používá jen při velmi slavnostních událostech, nebo vůbec. Kdyby se článek týkal něčeho jiného, asi bych jako úsměvného příkladu použil i „na babiččině hrobu se nepěstují rajčata,“ bohužel se zdá, že nedokážu být sarkastičtější než realita samotná.

Než mi progresivisté v komentářích vyčtou, že se zbytečně rýpám v tradicích a historii a že bych měl raději hledět kupředu, musím upozornit, že sám Pospíšil se tradic dovolává: „O tom, že se euroamerická civilizace každou novou generací více a více vykořeňuje, totiž není pochyb. Stále se zvyšující životní tempo zbavuje moderního člověka chuti věnovat se svým prarodičům už za doby jejich života, natož pak po jejich skonu. Přitom právě úcta k zemřelým a vnímání historické stopy, kterou vlastní rod ve společnosti zanechal, patří k jednomu z důležitých prvků, tvořících integritu každého člověka. A právě i malá zahrádka na dědově hrobě, kterou chodíte několikrát měsíčně navštívit, zalít či okopat, může v člověku postupně znovuobnovit vztah k minulosti a alespoň trošku vyvažovat křehký futurocentrický pohled,“ píše. Takový vztah k minulosti a k našim předkům chceme zachránit? „Na dědovi mi rostou hezká rajčata“? Když už se dovoláváme tradic, mělo by právě jasné rozlišení posvátného a každodenního zůstat odlišeno. Místo spočinutí předků patří k tomu posvátnému a užívání tohoto prostoru pro pragmatické účely každodenní potřeby je výsměchem úctě k předkům jako takové. Tím bych ostatně zareagoval i na další, tentokráte etnografický argument: „Pěstování zeleniny či ovoce na hrobech a hřbitovech není výplodem 21. století. […] V minulosti byly důvody pro pěstování hlavně náboženské, a to zejména reinkarnační — například Aztékové věřili tomu, že zelenina může díky svým kořenům „nasát“sílu a moudrost zesnulého a pak ji dále přenést na svého konzumenta.“ Ano. A vy věříte, že do vás z mrkve přejde moudrost vašeho dědy? Problém s etnografickými příklady je ten, že každý jednotlivý prvek dané kultury je hluboce provázán s jejím celkovým nastavením, s jejím filosoficko-náboženským systémem hodnot a norem a pouze v něm dává daný prvek smysl. Tak například existuje hned několik kultur po celém světě, které provádějí (či do nedávna prováděly) infanticidu, tedy vraždění potomků ihned po narození. Ještě v minulém století mezi nimi byli například někteří ze severoamerických Inuitů, lidí obývajících nejsevernější pás Kanady a část Grónska.

Nápad na seriál: I infanticida může být sexy

Naprostý nedostatek přírodních zdrojů v této nehostinné části světa je schopen uživit jen velmi malou populaci a její výraznější rozšíření by znamenalo všeobecný hladomor. Stále můžeme takové počínání prohlásit za hanebné, ale ve svém kontextu je alespoň pochopitelné. Kdyby se však pan Jaroslav Nový z Brandejsa rozhodl, že svá dvojčata ihned po narození vyhodí z okna, výmluva „Inuité to tak dělali po staletí“ by mu snad ani u toho nejmultikulturnějšího soudce nemohla projít. Tohoto extrémního příkladu užívám jen pro ilustraci toho, že kulturním prvkem vytrženým z kontextu nelze podporovat jednání v kulturním kontextu zcela odlišném, nikoli jako snahu srovnávat vraždění neviňátek s chutným salátem z dědečka. Také bych vzal hřbitovní zahrádkáře na milost, kdyby byla opravdu celá Evropa souvisle vybetonovanou džunglí, každý tu hladověl a hroby by byly jedinými travnatými prostůrky uprostřed tohoto dystopického inferna. Tak tomu však není. Hospodářská půda je tu sice pečlivě rozparcelovaná na privátní prostory, ale stále užívaná. Až budu pojímat podezření, že mé děti neví, jak se pěstují okurky (tedy až dlouho poté, co budu mít děti), vezmu je a půjdem 200 metrů od baráku do nejbližší zahrádkářské kolonie, nebo se svezeme deset minut autobusem do druhé nejbližší, rozhodně ne na loučku, na které jsou rozprášeni mí prarodiče. O bazální fyziologické potřeby většiny z nás je pak postaráno, čerstvá zelenina z krámu není běžnému člověku finančně nedostupná, v konťáku je dokonce zadarmo i pro ty méně šťastné. V takovém prostředí představuje hřbitovní zahradničení skutečně pouze přístup „Johohó, podívejte, jaký jsem anarchista, jak se nebojím společenských tabu“.

To mně přivádí k rovině politické. Na konci článku pan Pospíšil (snad) žertuje, že v zářivé budoucnosti, v níž každý správný hrob nese svou krásnou zahrádku, budou tyto výrobky prodávány pod značkou „fairgrave“. Snaží se tak pravděpodobně přiřadit k současnému trendu budování „kapitalismu s lidskou tváří“ (jak tyto tendence rozličných alterglobalistických hnutí nazývá Slavoj Žižek), naznačit, že je jedním z těch, kteří se snaží tlumit destruktivní poživačnost kapitalismu. Nic takového ale nedělá, naopak jí plně přitakává a přiživuje ji. Na plnou hubu v článku čteme, že čistě racionálně-ekonomický pohled na věc je jednoduchý — když už si člověk platí hřbitovní místo, je hezké, pokud se mu náklady přetaví i v něco reálného.“ Právě tento ekonomickou efektivitou posedlý instrumentální přístup ke všemu kolem nás způsobuje, že čím dál méně lidí vidí problém v tom, že se na indiánském pohřebišti postaví kancelářská budova a z nádherného barokního kostela se stane diskotéka. Logika podle které je zcela nemyslitelné, že účelem některých sakrálních míst je zůstat neúčelová. 

„Někteří lidé vnímají jako problém samotný fakt, že na onom posvátném místě — hrobě — roste něco tak přízemního jako mrkev. Proti tomu samozřejmě nejde nic namítnout, míra a forma úcty k hrobům je u každého člověka různá a těžko někoho přemlouvat, co je a co není narušování piety. Za sebe však myslím, že mnohem neuctivější jsou všelijaké „pomníčky“ motoristům — ony bizarní pyramidy z pneumatik, svíček a kamení, které se tak rády vyskytují v okolí snad všech českých silnic.“ Ano, mezi takové patřím i já, tento argument se mi však líbí svou prostotou, možná na něj tedy navážu. Pane Pospíšile, pokud se Vám tento článek náhodou dostal do rukou a považujete jej za neuctivý k vaší osobě, nemáte pravdu. Za sebe si myslím, že mnohem neuctivější by bylo, kdybych vám někde veřejně naplil do tváře. Nic takového však rozhodně neplánuji udělat, neboť jsem Vám neskonale vděčný. Teprve teď vím, jaké to je být alespoň jednou Petrem Hájkem.

„A jaké by to asi bylo, být alespoň na okamžik Bořivojem Filipem?“