Hřbitovní zahrádkaření aneb jak se cítí Petr Hájek?

Tento post jsem s horkou hlavou napsal ihned po přečtení obou článků, background check jsem si odbyl tím, že jsem vygooglil „graveyard gardening“ a „graveyard farming“. Obojí mi vyhodilo výsledky ze stovek fór a článečků, které výše zmíněné aktivity buďto podporují, nebo zatracují, případně vysvětlují, jak na ně. Teprve po dopsání jsem si uvědomil, že oba články jsou satirické a já se rozčiluji zcela zbytečně. Opakované googlení ukázalo, že „funeral gardening“ se zabývá převážně halloweenskou výzdobou zahrádek, zatímco „funeral farming“ je pouze kontroverzní taktikou ve světě World of Warcraft. Možná jsem si skutečně už příliš zvykl na šílenství světa. Loni na apríla se tisíce čtenářů a čtenářek OnaDnes zasmály článku o novém trendu plastické chirurgie odstraňování bradavek. Ve skutečnosti byly nepravdivé jen informace o rozsahu trendu a absenci jizev. Na světě skutečně jsou lidé, kteří si z estetických důvodů nechávají bradavky odstranit. Zatímco americký satirický server The Onion točil repotáž o tom, že se američtí kongresmeni snaží zablokovat zákon tím, že budou pracovat co možná nejpomaleji, česká opozice tuto taktiku skutečně zvolila. Chci říct, že tento svět je dost šílený na to, aby mohla být pravda takřka cokoli. To ale můj nedostatek kritické reflexe neomlouvá. Tento pomýlený článek zde stejně publikuji, ať už jako pomník své hlouposti upomínající, že před agresivní reakcí reakcí je vždy dobře se vyspat, nebo prostě jen proto, že jsem na něm nechal dvě hodiny času a je mi líto ho vyhodit…

 

Jednou z mnoha věcí, které postmoderna přinesla současné vědě i umění, je snaha podívat s na věc z druhé stránky, vcítit se do role těch, které jsme si dosud představovali pouze jako komiksové padouchy, které je, či bylo prostě nutno porazit. Třeba už jen pro zcelení dějového oblouku. Tento přístup se velmi hezky zabydlel i v nejvyšších patrech populární kultury, pročež se nyní miliony fanoušků

I psychopatie může být sexy…

po celém světě třesou, až v létě vyjde první díl již osmé série příběhů o jejich oblíbeném sériovém vrahu Dexterovi a pro zkrácení času zjišťují, jak komickým může být teroristický útok z pohledu neschopných džihádistů v černočerné komedii Čtyři lvi. I já jsem tímto přístupem nakažen, zbožňuji články o SMSkách, které bostonský útočník posílal své matce a soudní líčení s Andersem Breivikem jsem sledoval v přímém přenosu. My humanisté se totiž proti vší empírii domníváme, že člověk je z podstaty dobrý, že zlo je jen jakousi patologií, kterou jednou budeme schopni vyléčit, poznáme-li, jak funguje. Studium anatomie duševních pohnutí zrůdy je drsnou, ale snad ne slepou cestu, jak k takovému poznání dojít.

Účelem předešlého odstavce rozhodně není snaha přirovnat Petra Hájka k Andersi Breivikovi, jakkoli plamenně zní Hájkovy projevy proti pravdoláskařům, rozhodně se nedomnívám, že by plánoval vzít samopal a vystřílet redakci Respektu (na druhou stranu, jak píši výše, coby humanista mívám často tendenci vidět lidi lepší, než jsou, takže můj odhad prosím berte s rezervou). Účelem předešlého článku bylo nastínit, proč se někdy snažím nahlížet na svět očima lidí, jejichž ideologie je mi krajně protivná. Nikdy jsem nechápal, proč se ulrakonzervativcům toliko svírá žaludek nenávistí při pohledu na dva mladé muže, kteří se láskyplně drží za ruku, ani proč v jejich článcích místo relevantních argumentů zaznívají apokalyptické představy ultimátního zla požírajícího vše, co je krásné. Tento pocit jsem poznal až dnes, při pročítání stránek výše zmíněného Respektu.

Článek se nazývá „Až umřu, zasaďte na mě ředkvičky“ a pokud na vás takový titulek působí jako metafora či ironie, mýlíte se. Programátor Jan Pospíšil skutečně pěstuje užitkovou zeleninu na hrobech svých zesnulých předků a zde, ale i v tomto článku (který zde budu citovat) vysvětluje, proč je to naprosto košér… Tak takhle se cítí Petr Hájek, Michal Semín a jim podobní… Tohle je totiž prostě hnus, je to špatně, je to už daleko za hranicí, za kterou bychom vstupovat rozhodně neměli. „První argument, který člověk proti hřbitovnímu zahrádkaření uslyší, je nějaká forma vnitřního morálního pobouření nad celou situací. Osobně se mi osvědčilo opakované dotazování na konkrétní důvod — protistrana dost často po určité době zjistí, že vlastně žádné racionální jádro jejich nevole neexistuje,“ píše Jan Pospíšil. V duchu odpovídám: „Ehm, jakože vážně? Chcete po mně vyjmenovat racionální důvody, proč je pěstování rajčat na půdě živené tlejícími těly našich příbuzných něčím špatným? Proč se mi zdá odporné, aby pomník s jejich jmény stál jako opora pro miniaturní skleník?“ Jsem Hájek, jsem naprostý Hájek, neboť nenacházím sílu argumentovat. Jsem znechucen už jen tím, že proti něčemu takovému někdo vůbec potřebuje slyšet argumenty, že někde hluboko necítí, že tohle prostě není dobře. Nakonec se však oklepu a zkusím to.

grave

Budiž ti země lehká a kyprá…

Jako jeden z argumentů v článku zazní, že hrob je přeci soukromým vlastnictvím pozůstalých, což mi tak trochu nahrává k drobné přednášce „kterak soukromé 

vlastnictví půdy povstalo z hrobu,“ ke kteréžto si vezmu k ruce Antickou obec francouzského historika Fustela de Coulagnes. Podle něj soukromé a dědičné právo na vlastnictví kousku půdy vzniklo právě kvůli péči o duše zemřelých lidí. Ti se ve starém Řecku dlouho pohřbívali přímo na pozemcích, které patřily rodině a na místě spočinutí těla přebývaly i jejich duše. Rodina je nemohla opustit, neboť duchové předků ji chránili, byli-li by naopak opuštěni, zle by se pomstili, stejně jako by nad místem svého spočinutí nestrpěli jinou rodinu. Dnes si soukromé vlastnictví interpretujeme jako „možnost si na vlastním dělat, co chci, protože je to prostě moje“, jeho původní význam je však přesně opačný, závazek pečovat o hroby zemřelých byl povinností, rodově dědičné vlastnictví pouze nástrojem. Hrob tedy nepatří žijícím pozůstalým, patří zemřelým a pozůstalí pouze zdědili závazek o něj pečovat. Dr

uhá věc, kterou bych zde rád zmínil, je Durkheimova koncepce neslučitelné duality mezi profánním (světským) a sakrálním (posvátným), kterou je možné najít ve všech kulturách světa. Je to jednoduché, některé předměty, úkony, 

místa slouží výhradně náboženským účelům a v každodenním životě se užívat nesmí, aby se „nezašpinily“ (případně nezašpinily bez uvozovek). A naopak věci běžné potřeby jsou příliš nečisté na to, aby byly užívány při náboženských rituálech. Do kostela se nosí jiné oblečení než do práce a do školy, svatým křížem se nezatloukají hřebíky a to nádherně zdobené památeční nádobí po prababičce se buďto používá jen při velmi slavnostních událostech, nebo vůbec. Kdyby se článek týkal něčeho jiného, asi bych jako úsměvného příkladu použil i „na babiččině hrobu se nepěstují rajčata,“ bohužel se zdá, že nedokážu být sarkastičtější než realita samotná.

Než mi progresivisté v komentářích vyčtou, že se zbytečně rýpám v tradicích a historii a že bych měl raději hledět kupředu, musím upozornit, že sám Pospíšil se tradic dovolává: „O tom, že se euroamerická civilizace každou novou generací více a více vykořeňuje, totiž není pochyb. Stále se zvyšující životní tempo zbavuje moderního člověka chuti věnovat se svým prarodičům už za doby jejich života, natož pak po jejich skonu. Přitom právě úcta k zemřelým a vnímání historické stopy, kterou vlastní rod ve společnosti zanechal, patří k jednomu z důležitých prvků, tvořících integritu každého člověka. A právě i malá zahrádka na dědově hrobě, kterou chodíte několikrát měsíčně navštívit, zalít či okopat, může v člověku postupně znovuobnovit vztah k minulosti a alespoň trošku vyvažovat křehký futurocentrický pohled,“ píše. Takový vztah k minulosti a k našim předkům chceme zachránit? „Na dědovi mi rostou hezká rajčata“? Když už se dovoláváme tradic, mělo by právě jasné rozlišení posvátného a každodenního zůstat odlišeno. Místo spočinutí předků patří k tomu posvátnému a užívání tohoto prostoru pro pragmatické účely každodenní potřeby je výsměchem úctě k předkům jako takové. Tím bych ostatně zareagoval i na další, tentokráte etnografický argument: „Pěstování zeleniny či ovoce na hrobech a hřbitovech není výplodem 21. století. […] V minulosti byly důvody pro pěstování hlavně náboženské, a to zejména reinkarnační — například Aztékové věřili tomu, že zelenina může díky svým kořenům „nasát“sílu a moudrost zesnulého a pak ji dále přenést na svého konzumenta.“ Ano. A vy věříte, že do vás z mrkve přejde moudrost vašeho dědy? Problém s etnografickými příklady je ten, že každý jednotlivý prvek dané kultury je hluboce provázán s jejím celkovým nastavením, s jejím filosoficko-náboženským systémem hodnot a norem a pouze v něm dává daný prvek smysl. Tak například existuje hned několik kultur po celém světě, které provádějí (či do nedávna prováděly) infanticidu, tedy vraždění potomků ihned po narození. Ještě v minulém století mezi nimi byli například někteří ze severoamerických Inuitů, lidí obývajících nejsevernější pás Kanady a část Grónska.

Nápad na seriál: I infanticida může být sexy

Naprostý nedostatek přírodních zdrojů v této nehostinné části světa je schopen uživit jen velmi malou populaci a její výraznější rozšíření by znamenalo všeobecný hladomor. Stále můžeme takové počínání prohlásit za hanebné, ale ve svém kontextu je alespoň pochopitelné. Kdyby se však pan Jaroslav Nový z Brandejsa rozhodl, že svá dvojčata ihned po narození vyhodí z okna, výmluva „Inuité to tak dělali po staletí“ by mu snad ani u toho nejmultikulturnějšího soudce nemohla projít. Tohoto extrémního příkladu užívám jen pro ilustraci toho, že kulturním prvkem vytrženým z kontextu nelze podporovat jednání v kulturním kontextu zcela odlišném, nikoli jako snahu srovnávat vraždění neviňátek s chutným salátem z dědečka. Také bych vzal hřbitovní zahrádkáře na milost, kdyby byla opravdu celá Evropa souvisle vybetonovanou džunglí, každý tu hladověl a hroby by byly jedinými travnatými prostůrky uprostřed tohoto dystopického inferna. Tak tomu však není. Hospodářská půda je tu sice pečlivě rozparcelovaná na privátní prostory, ale stále užívaná. Až budu pojímat podezření, že mé děti neví, jak se pěstují okurky (tedy až dlouho poté, co budu mít děti), vezmu je a půjdem 200 metrů od baráku do nejbližší zahrádkářské kolonie, nebo se svezeme deset minut autobusem do druhé nejbližší, rozhodně ne na loučku, na které jsou rozprášeni mí prarodiče. O bazální fyziologické potřeby většiny z nás je pak postaráno, čerstvá zelenina z krámu není běžnému člověku finančně nedostupná, v konťáku je dokonce zadarmo i pro ty méně šťastné. V takovém prostředí představuje hřbitovní zahradničení skutečně pouze přístup „Johohó, podívejte, jaký jsem anarchista, jak se nebojím společenských tabu“.

To mně přivádí k rovině politické. Na konci článku pan Pospíšil (snad) žertuje, že v zářivé budoucnosti, v níž každý správný hrob nese svou krásnou zahrádku, budou tyto výrobky prodávány pod značkou „fairgrave“. Snaží se tak pravděpodobně přiřadit k současnému trendu budování „kapitalismu s lidskou tváří“ (jak tyto tendence rozličných alterglobalistických hnutí nazývá Slavoj Žižek), naznačit, že je jedním z těch, kteří se snaží tlumit destruktivní poživačnost kapitalismu. Nic takového ale nedělá, naopak jí plně přitakává a přiživuje ji. Na plnou hubu v článku čteme, že čistě racionálně-ekonomický pohled na věc je jednoduchý — když už si člověk platí hřbitovní místo, je hezké, pokud se mu náklady přetaví i v něco reálného.“ Právě tento ekonomickou efektivitou posedlý instrumentální přístup ke všemu kolem nás způsobuje, že čím dál méně lidí vidí problém v tom, že se na indiánském pohřebišti postaví kancelářská budova a z nádherného barokního kostela se stane diskotéka. Logika podle které je zcela nemyslitelné, že účelem některých sakrálních míst je zůstat neúčelová. 

„Někteří lidé vnímají jako problém samotný fakt, že na onom posvátném místě — hrobě — roste něco tak přízemního jako mrkev. Proti tomu samozřejmě nejde nic namítnout, míra a forma úcty k hrobům je u každého člověka různá a těžko někoho přemlouvat, co je a co není narušování piety. Za sebe však myslím, že mnohem neuctivější jsou všelijaké „pomníčky“ motoristům — ony bizarní pyramidy z pneumatik, svíček a kamení, které se tak rády vyskytují v okolí snad všech českých silnic.“ Ano, mezi takové patřím i já, tento argument se mi však líbí svou prostotou, možná na něj tedy navážu. Pane Pospíšile, pokud se Vám tento článek náhodou dostal do rukou a považujete jej za neuctivý k vaší osobě, nemáte pravdu. Za sebe si myslím, že mnohem neuctivější by bylo, kdybych vám někde veřejně naplil do tváře. Nic takového však rozhodně neplánuji udělat, neboť jsem Vám neskonale vděčný. Teprve teď vím, jaké to je být alespoň jednou Petrem Hájkem.

„A jaké by to asi bylo, být alespoň na okamžik Bořivojem Filipem?“

Reklamy
4 comments
  1. Nasut said:

    A teď pohled úplně z jiné strany – ze strany člověka, který si myslí, že po smrti už mrtvé tělo s člověkěm, kterým bylo za života, nemá nic společného a stává se jen organickou hmotou a živinami pro půdní organismy a rostliny (pravda, zavání to trochu Descartovskou dualitou těla a duše). Mrtví žijí v našich vzpomínkách, ne na místě, kde je zakopáno jejich tělo. Hřbitovní zahradničení mi přijde jako skvělý nápad a šance oprostit se od spiritualistických kravin, představ o posmrtném životě a úcty ke kusu hnijícího masa.

    Ještě příklad ze života – když mi umřela kočka (vím, není to člověk, ale za příklad poslouží), jež měla opravdu nádhernou, jemnou srst, stáhl jsem ji po smrti z kůže (a to i přesto, že jsem ji měl za života velmi, velmi rád) a tu doteď používám jako přehoz na polštář, popř. dekoraci. Proč? Protože té kočce už k ničemu nebyla, mrtvola už nebyla kočka, bylo to maso, kočkou přestalo být v okamžiku smrti, protože z té hroomady uhlíku, vodíku, kyslíku a dalších prvků, které tvoří tělo kočky, dělá kočku až žívot a po jeho odchodu je to už zase jen maso. Proč tedy nevyužít to, co nám nabízí ty plus mínus 2 metry čtvereční, pod kterými leží těla, která byla kdysi našimi příbuznými?

  2. Jan said:

    Ano teď jste se opravdu zachoval jako Hájek. Nejhorší byla ta věta „Johohó, podívejte, jaký jsem anarchista, jak se nebojím společenských tabu“ – to úplně slyším, jak tohle říká nějaký homofob kritizující Prague Pride.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: