Archív

Monthly Archives: Červen 2014

V souvislosti s Evropskou unií padá jméno britského spisovatele George Orwella tak často, že by nebylo bez zajímavosti si přečíst, co si o ní skutečně myslí. Co to kecáš, Filipe? George Orwell zemřel v roce 1950, Evropskou unii nezažil a přece není možné, aby například v roce 1947 napsal do politického čtvrletníku Partisan Review esej Towards European Unity, jejíž předpověď budoucnosti připomíná současnou realitu EU tak moc, až to chvílemi děsí!“ No, vlastně, je to přesně tak, jak říkáš, drahý imaginární čtenáři a možná budeš i překvapen, že Orwellův názor na současnou EU není zdaleka tak temný, jak se ti drtivá většina euroskeptických bloggerů snaží vnutit. Nuž, posuď sám:

 

George Orwell

Vstříc evropské jednotě

 

 

Překlad: Filip Bořivoj Schneider

Socialista je dnes v pozici lékaře, který léčí beznadějný případ. Coby doktor má povinnost udržovat pacienta naživu a tedy předpokládat, že má alespoň nějakou šanci na uzdravení. Jako vědec musí čelit faktům a tedy přiznat, že pacient pravděpodobně zemře. To, co jako socialisté děláme, má význam jen když předpokládáme, že socialismus může být nastolen, ale když se zastavíme a zvážíme, co se pravděpodobně doopravdy stane, musíme, myslím, přiznat, že naše šance nejsou příliš veliké. Kdybych byl sázkařem, zhodnocoval možnosti a vynechal z rovnice svá přání, nevsadil bych na to, že civilizace přežije několik následujících století. Jak já to vidím, jsou před námi tři možnosti:

  1. Američané se rozhodnou použít atomovou bombu, dokud jí mají a Rusové nikoli. Tím by se nic nevyřešilo. Odstranilo by to okamžité nebezpečí, které skýtá Sovětský svaz, ale vedlo by to k nastolení nových říší, nových soupeření, dalším válkám, dalším atomovým bombám a tak dále. Soudím však, že tento scénář je nejméně pravděpodobný, neboť preventivní válka je zločin, který země, která si zachovává alespoň nějaké stopy demokracie, jen ak nespáchá.
  2. Studená válka“ bude pokračovat až do dob, kdy se jaderným arsenálem vyzbrojí i Sovětský svaz a několik dalších zemí. Pak nebude stačit mnoho a už frčí rakety – prásk! Světová industriální centra jsou rozdrcena, s velkou pravděpodobností bez možnosti nápravy. I kdyby jeden stát nebo skupina států v takové válce technicky zvítězili, nebudou zřejmě schopny znovu postavit naši technologickou civilizaci. Svět by byl opět osídlen několika milióny nebo několika stovkami milionů lidí přežívajících na zemědělské produkci a bude trvat celé generace, než z vědomostí civilisace dávno ztracené objeví alespoň způsoby obrábění kovů. To možná není úplně špatný výsledek, ale evidentně nemá nic společného se socialismem.
  3. Strach, který vyvolá moc atomové bomby a dalších zbraní, které přijdou po ní, bude tak ohromný, že se všichni rozhodnou je nepoužívat. Tato možnost mě děsí zdaleka nejvíc. Znamenala by rozdělení světa na dva nebo tři obří superstáty neschopné spolu soupeřit, nesvrhnutelné vnitřní revoltou. Jejich struktura bude nejspíš hierarchická s polobožskými bytostmi v čele a regulérním otroctvím vespod. Svoboda v nich bude drcena způsobem, o jakém se nám dosud ani nezdálo. Psychologická atmosféra nutná k udržení těchto superstátů bude udržována naprostým odtržením od ostatních a falešnými válkami mezi nimi. Civilisace tohoto typu může zůstat neměnná po celá tisíciletí.

Většinu rizik, která zde popisuji, bylo lze předvídat i dlouho před existencí atomové bomby. Dokážu si představit jediný způsob, jak se jim vyhnout a tím je vytvoření velké komunity, ve které by lidé byli relativně svobodní a šťastní a kde hlavním motivem života není honba za penězi a mocí. Jinými slovy demokratický socialismus musí být uveden v chod na nějakém opravdu velkém území. Jediným územím, na kterém by však mohl být takový projekt v blízké budoucnosti vytvořen, je západní Evropa. S výjimkou Austrálie a Nového Zélandu se dá říct, že tradice demokratického socialismu existuje – i tam poněkud vratká – ve Skandinávii, Německu, Rakousku, Československu, Švýcarsku, Nizozemí (zde míněna celá oblast Beneluxu – pozn. překl.), ve Francii, Británii, Španělsku a v Itálii. Jen v těchto zemích žijí nemalé skupiny lidí, pro které má slovo „socialismus“ jistý půvab a kteří si jej spojují se svobodou, rovností a internacionalismem. V jiných zemích buď postrádá oporu, nebo má jiný význam. V Severní Americe se masy potýkají s kapitalismem a je nepředvídatelné, jakým směrem se vydají, až se kapitalismus začne hroutit. V Sovětském svazu stále převažuje jakýsi oligarchický kolektivismus, ve kterém by se demokratický socialismus mohl vyvinout jen navzdory vládnoucí menšině. Do Asie pojem „socialismus“ téměř nepronikl. Asijská nacionalistická hnutí mají buďto fašistický charakter, nebo se vzhlíží v Moskvě, případně se snaží skloubit obojí: navíc v současnosti všechna hnutí mezi barevnými lidmi nesou nádech rasového mysticismu. Ve většině Jižní Ameriky je situace v podstatě podobná, stejně jako v Africe a na Blízkém východě. Socialismus neexistuje nikde, ale aspoň jako idea má domov pouze v Evropě. Samozřejmě nemůžeme mluvit o skutečném socialismu, dokud nebude nastolen celosvětově, ale tento proces musí někde začít a já si nedokážu představit, že by začal jinak než federací západoevropských států transformovaných na socialistické státy bez koloniální závislosti. socialistické Spojené státy evropské jsou proto pro mne jediným politickým cílem, který má v současnosti smysl. V takové federaci by žilo asi 250 milionů lidí včetně možná poloviny kvalifikované pracovní síly světa. Nemusíte mi říkat, že překážky ve vytvoření něčeho takhle ohromného jsou veliké a děsivé, za chvíli některé z nich vyjmenuji. Neměli bychom však propadat dojmům, že by to bylo z podstaty nemožné, nebo že státy tak vzájemně odlišné by se nedokázaly dobrovolně spojit. Západoevropská unie je přeci jen méně nepravděpodobná než Sovětský svaz nebo Britské impérium.

Ale teď zpátky k oněm překážkám. Největší z nich je apatie a konzervativismus mezi lidmi, to že si neuvědomují všechna rizika, to že si nedokážou představit nic nového, obecně – jak nedávno pravil Bertrand Russel – je to neochota lidského rodu se přičinit na vlastním přežití. Existují však i další zlovolné síly působící proti evropské jednotě a také existující ekonomické vztahy, na kterých závisí životní úroveň Evropanů a které nejsou se skutečným socialismem slučitelné. Vyjmenuji teď to, co považuji za čtyři hlavní překážky a pokusím se je představit co nejstručněji:

  1. Ruská agrese. Rusové budou vždy přistupovat s agresí ke každé evropské unii, která nebude pod jejich kontrolou. Důvody, ať už reálné nebo předstírané, jsou nasnadě. Musíme tedy počítat s rizikem preventivní války, se systematickým terorizováním menších národů a se sabotáží všech komunistických stran. Navíc hrozí, že evropské masy budou i nadále věřit ruskému mýtu. Dokud mu budou věřit, nebude idea socialistické Evropy dostatečně přitažlivá, aby do ní vložili notné úsilí.
  2. Americká agrese. Dokud budou Spojené státy kapitalistické, a hlavně dokud budou potřebovat odbyt pro svůj export, nemohou na ideu socialistické Evropy pohlížet se zalíbením. Samozřejmě je tu oproti Sovětskému svazu mnohem menší pravděpodobnost, že USA zaútočí tvrdou silou, přesto je americký tlak významným faktorem, neboť může být vyvinut zejména na Británii, jedinou evropskou zemi mimo dosah Ruska. Británie se může od Ameriky osvobodit jen tak, že se vzdá svého snu být extra-evropskou mocností. Anglicky hovořící dominia, koloniální závislosti, možná kromě afrických, a dokonce i britské zásoby ropy jsou rukojmími v rukou Američanů. Vždy tedy bude existovat riziko, že se Amerika bude snažit zničit jakoukoli evropskou koalici tím, že z ní vytáhne Británii.
  3. Imperialismus. Evropský lid a zejména ten britský již dlouho vděčí za svůj vysoký životní standard přímému nebo nepřímému vykořisťování barevných národů. Oficiální socialistická propaganda tento vztah dosud vždy tajila a místo toho, aby britskému dělníkovi řekla, že ve srovnání se světem si žije těžce nad poměry, učila ho se považovat za přepracovaného, pošlapaného otroka. Slovo „socialismus“ pro široké masy znamená hlavně vyšší mzdy, kratší pracovní dobu, lepší bydlení, všeobecné sociální pojištění a tak dále a tak dále. Rozhodně však není jisté, zda si tohle všechno budeme moci dovolit až se zbavíme výhod, které plynou z koloniálního vykořisťování. Je jedno, jak rovnoměrně národní důchod rozdělíme, pokud se jeho příjmy celkově sníží, musí se zákonitě snížit i životní úroveň dělnické třídy. Přinejmenším nás čeká dlouhá a nepohodlná éra rekonstrukce, na kterou veřejné mínění nikdo nikde nepřipravil. Zároveň však evropské národy musí přestat vykořisťovat zahraničí, chtějí-li budovat socialismus doma. První krok vstříc Evropské socialistické federaci musí být odchod Británie z Indie. To však s sebou nese další následky. Mají-li být Spojené státy evropské soběstačné, a schopné se ubránit proti Rusku a Americe, musí zahrnout i Afriku a Blízký východ. To však také znamená, že statut těchto národů se musí změnit – Maroko, Nigérie, nebo Habeš musí přestat být koloniemi nebo polokoloniemi a stát se autonomními republikami ve všem rovnoprávnými s evropským lidem. S tím se může pojit radikální změna pohledu a hořký a náročný boj, který se zřejmě neobejde bez krveprolití. V kritické situaci se síly imperialismu ukážou být neskutečně silné a britský dělník, kterého dosud vždy uvažovali přemýšlet o socialismu čistě materialisticky, se nakonec může rozhodnout, že život v imperiální nadvládě je pro něj pohodlnější i za cenu, že bude navždy hrát druhé housle Americe. Podobná volba bude stát před každým evropským lidem, který by se chtěl stát součástí vznikající unie, byť v menším měřítku.
  4. Katolická církev. Čím více se souboj mezi západem a východem obnažuje, tím více se zdá, že bude nutné, aby se sociální demokraté spojili s konzervativci a vytvořili něco jako Lidovou frontu. Nejpravděpodobnějším mostem mezi nimi je Církev. Ta se však bude za každou cenu snažit zachytit a sterilizovat jakoukoli snahu o evropské spojenectví. Na Církvi je nebezpečné to, že není reakcionářská v běžném slova smyslu. Není navázána na laissez-faire kapitalismus, ani na existující třídní systém a není na jejich existenci tedy ani závislá. Je schopná se dokonale shodnout se socialismem, nebo alespoň na oko, pokud si tím uchrání svojí silnou pozici. Zůstane-li však Církev i nadále tak mocnou organizací, bude vždy bránit nastolení skutečného socialismu, neboť její vliv vždy působí a musí působit proti svobodě slova a myšlení, proti rovnosti mezi lidmi a proti jakékoli formě společnosti, která skýtá slasti pozemské.

Když zvažuji tyhle a další nesnáze, když zvažuji ten neskutečný mentální pokrok, který by musel nastat, připadá mi vznik Socialistických Spojených států evropských dost nepravděpodobný. Nemyslím tím, že by na ně velká část lidí nebyla pasivně připravená. Myslím tím, že nevidím jediného člověka nebo skupinu, která by měla nejmenší šanci chopit se moci a zároveň by byla schopná si představit, co je třeba udělat a požadovat nutné oběti od svých příznivců. Taky však v současnosti nevidím jediný další nadějný cíl. Kdysi jsem věřil, že je možné Britské impérium přetavit do federace socialistických republik, ale pokud taková šance někdy existovala, ztratili jsme jí tím, že jsme nebyli schopní osvobodit Indii a naším celkovým přístupem k barevným národům. Je možné, že čas Evropy se již nachyluje a že v dlouhém časovém horizontu vznikne nějaká lepší forma společnosti v Číně nebo Indii. Věřím však, že jen v Evropě se může demokratický socialismus stát realitou dost rychle na to, aby zabránil pádům jaderných hlavic.

Jsou zde však také důvody, ne-li k optimismu, pak alespoň ke zdržení se soudu k některým věcem. Na naší straně je fakt, že v nejbližší době nejspíš nedojde k další velké válce. Několik raket se možná odpálí, ale konflikt, který by vyžadoval mobilisaci desítek milionů mužů, dle mého nehrozí. V současnosti by se jakákoli opravdu velká armáda prostě rozpadla a tak tomu možná bude ještě dalších deset nebo dvacet let. Za tu dobu se může stát pár nečekaných věcí. Tak například se v kapitalistických Spojených státech může poprvé v historii vzedmout velké socialistické hnutí. O slovu „kapitalistický“ se ve spojení s USA často mluví jako o něčem neměnném jako je barva očí či vlasů, ve skutečnosti však neměnný být nemůže, neboť sám dokazuje, že nemá budoucnost. Nikdy si tedy nemůžeme být jistí, že další změna ve Spojených státech nebude k lepšímu.

Na druhou stranu ani netušíme, k jakým změnám může dojít v Sovětském svazu, podaří li se relativní mír udržet až po další generaci. Ve společnosti tohoto typu se radikální změna postojů vždy zdá nepravděpodobná, nejen protože zde nemůže existovat žádná otevřená opozice, ale taky protože stát zde plně kontroluje vzdělání, média a podobně za účelem zastavit mezigenerační pohyb kyvadla, který se v liberálních společnostech zdá býti přirozeným. Na druhou stranu se taky zdá, že tendence nové generace vzpírat se řádu generace předešlé je pro lidský rod tak charakteristická, že se jí možná ani NKVD nepodaří zcela vymýtit. Je možné, že už v šedesátých letech bude Rusko plné mladých Rusů, kteří budou znudění diktaturou a oslavnými přehlídkami, budou toužit po větší svobodě a budou zaujímat přátelštější postoj k západu.

Taky je však možná, že rozpadne-li se svět na tři nepřemožitelné superstáty, liberální tradice angloamerické sekce světa bude natolik silná, že učiní život únosným a možná i otevře dveře pokroku. To všechno je ale spekulace. Současné výhledy do budoucna jsou zatím velice temné a s tím by měla počítat každá naše vážně míněná myšlenka.