5 důvodů, proč naši budoucnost ovládne blábol

Je čas na další překlad geniálního Davida Wonga, kdo má radši originalitu a nespokojí se s lacinými kopiemi, najde originál zde.

autor: David Wong

překlad: Filip Bořivoj Schneider

 

Představte si ideální budoucnost. Dobře, nemyslím vaší ideální budoucnost, ve které jsi posledním člověkem na zemi a bojujete s hordou zombíků, ale ideální budoucnost společnosti: neomezená a čistá energie, všeho zboží je dostatek a stroje za nás dělají všechnu špinavou práci. Všichni jsou šťastní, nebo ne?

Jenže v mnoha ohledech je tahle budoucnost už tady a dá se popsat pěti písmeny:
SMRAD.

Asi bych to měl vysvětlit…

 

#5. Stratrekovská utopie už je tady … v jistém smyslu

Pojďme si chvilku povídat o pornu a mrtvých miminkách.

Kdybych vám dal rozpočet nula korun a řekl vám, ať mi za ty peníze přinesete co nejvíc internetového porna, kolik porna byste mi přinesli?

Já myslím, že odpověď zní „Veškeré porno.“

A tím se dostávám k jednomu zábavnému příběhu. Za několik posledních desetiletí zemřely v zemích třetího světa tisíce kojenců kvůli kontaminovanému sunaru. Počkat, říkal jsem „zábavnému“? Spletl jsem si slovo. Nuže, jde o to, že kvůli špatným hygienickým podmínkám míchají maminky sunar s kontaminovanou vodou. A proč sakra maminky krmí svá mláďata toxickým sunarem, když dokážou ze svých vlastních těl zdarma vyprodukovat mléko? No přeci proto, že výrobce sunaru Nestlé zaplatil hromadu reklam, které jim vysvětlily, že je to tak správně.

Chcete-li tedy vidět, jak bude vypadat budoucnost, tady ji máte. Budoucnost závisí na tom, jestli se korporacím podaří vás přesvědčit, abyste platili za věci, které můžete mít zadarmo.

Někteří z vás si možná myslí, že teď začnu hovořit o internetovém pirátství, DRM ochraně a zlých nahrávacích společnostech, to je ale jen drobná ukázka toho, co nás čeká. Svět se změnil. Všechno, co jsme se od narození o společnosti naučili, vyletí komínem.

Ať už tak či onak.

Futuristé a autoři sci-fi hovoří o „post-scarcity“ světě, tedy světě překonaného nedostatku a myslí tím společnost, jakou známe ze Star Treku, kde se replikátory hmoty a fúzní reaktory postaraly o ukončení všeho nedostatku. Na jednu stranu to vypadá jako nesplnitelný sen, ve skutečnosti ale jsou odvětví, ve kterých jsme do této fáze již dospěli. Vzpomeňme porno. Porna je teď víc, než vzduchu a to doslova – množství vzduchu je omezené, ale máme přístroje, které můžou měnit energii na .jpegy cecků od teď až do zániku vesmíru. Cecky jsou komoditou překonaného nedostatku.

Hurá!

A teď se zamyslete, kolik znáte lidí, kteří žijí v bytech, ve kterých není dost místa si zatančit pořádného kozáčka, ale kterým je to jedno, protože každý probděný moment strávený doma tráví hraním World of Warcraft nebo surfováním na internetu. Netouží po dvoupatrovém bytě s bazénem a bílým plotem. Díky netbooku za 8000,- a internetu za pětikilo měsíčně mohou komunikovat s přáteli, potkávat holky, sehnat zábavu, věnovat se svým koníčkům a zůstat v kontaktu se svojí rodinou a kolegy. Z domova můžou i pracovat.

Pohleďte, kolik úrovní Maslowovy pyramidy potřeb internet uspokojí:

Od druhé příčky až po vrchol to tam najedete všechno za cenu takřka nulovou, pokud chcete.

My interneťáci jsme tak posledlí nadáváním na videohry s DRM ochranou, že si vůbec neuvědomujeme rozměr totohle trendu. Jsme jako pejsek, který strávil celý život přivázaný za brankou, teď bouřka branku strhla a pejsek zajásá „Páni, tam venku je dvorek!“

Nikoli, Punťo, tam venku je celý svět.

 

#4. Aby nezbankrotovali, musí obchodníci předstírat, že neomezené zásoby jsou omezené

No jo, kurva, Utopie je tady! Lidstvo vyhrálo! Presťaňme číst tenhle článek a pojďme slavit!

House a MDMA pro každého!

Počkat, nezapomněli jste na tu věc se sunarem?

Teď se totiž dostáváme do roviny absurdna, tak třeba:

Veřejné knihovny už nějakých 500 let půjčovaly lidem knihy zdarma. Nakladatelům to nevadí, protože knihovna za tu knihu zaplatí a když je knížka populární, koupí si jich hned několik, aby ji mohla půjčit více lidem zároveň. Každých pár let nakoupí nové, protože každá knížka se při cestování od čtenáře ke čtenáři časem rozpadne.

Pak ale nakladatel vynalezl novou knihu. Nezničitelnou knihu známou jako e-kniha, kterou si může přečíst 10 000 lidí a nikdy se nerozpadne. A kolik stojí výroba tohoto technologického skvostu? Ani zlámanou grešli! Čtenáři si mohou kopie knížky „vyrobit“ sami na svých počítačích a nakladatele to nestojí vůbec nic. Je to knížka překonaného nedostatku.

Další krok nakladatelů byl tedy jasný: Nechť se kniha zničí sama.

E-kniha prodaná do knihovny se tedy po roce existence nebo po X výpujčkách sama vymaže. Tahle praxe vzbudila mezi nakladateli a knihovnami nemalý rozruch, zejména protože všichni vědí, že narazili na uvolněné vlákno a kdyby za něj zatáhli, může se rozpadnout celá společnost. Je to tak prosté:

 

A. Když se e-knihy nerozpadají, proč si nemůže knihovna prostě jen koupit dostatek digitálních kopií pro své čtenáře a nechat si je navždy?

B. Počkat, vždyť je to jen digitální soubor, proč si nemůžou prostě jen koupit jednu kopii a zkopírovat jí každému čtenáři?

C. Vteřinku, k čemu vůbec potřebujeme knihovny? Proč by si zákazník nemohl koupit knížku přímo od nakladatele a „půjčit“ její kopie všem svým přátelům?

D. Ještě okamžik, když nepotřebujeme tisk a vázání, k čemu jsou nám vůbec nakladatelé? Proč si jí nekoupit přímo od autora?

E. Momentíček, proč si jí vůbec kupovat? Proč si jí prostě nezkopírovat zdarma, jakmile jí autor napíše?

 

Na chvilku se zastavte a zamyslete se, co všechno právě zmizelo. Mrakodrapy plné zaměstnanců velkých nakladatelství, sklady plné knih, knihkupectví, tiskárny, papírny a všechno, co si autor pořídil za utržené peníze. To všechno je pryč.

„Hajzlové!

 

Aby nic z toho nezmizelo, rozhodli se nakladatelé zapojit do hry to čemu experti říkají SMRAD – Svévolná Množstevní Restrikce Aktuálního Dostatku (v originále FARTS – Forced ARTificial Scarcity). Nebo by tomu tak aspoň říkali kdyby byli ve vymýšlení názvů stejně skvělí jako David Wong a jejich překladatelé do češtiny stejně průměrní jako já.

Pamatujte mých slov: Naší budoucností je SMRAD.

Vzpomínáte si na uvedení futuristického virtuálního světa PlayStation Home od Sony? Moment úděsu přišel, když se nadšení gameři v Penny Arcade zalogovali a ocitli se ve virtuální kuželkárně … ve frontě. Čekali, až na ně přijde řada. Ve virtuálním světě, kde ta kuželna ve skutečnosti neexistuje. Jsou to jen nuly a jedničky na serveru – množství drah by tu mohlo být klidně nekonečné, ale tam, kde měly být tisíce drah pro každého, kdo si přišel zahrát, byl jen SMRAD.

Zvykejte si.

 

#3. Svévolné omezení množství statků je naší budoucností

Takhle to funguje s každým digitálním statkem – od zábavy přes komunikaci až po software, který používáte při práci. Nemalá část naší ekonomiky funguje díky SMRADu. S postupujícím časem budou další a další věci, které užíváme, zabalené do toho neviditelného obláčku.

Super, ne? Vy přece nebudete dělat, co vám vrchnost poručí. Vy se nesmíříte s budoucností, ve které korporace lepí cenovky na zboží dostupné zdarma. Vždyť by to bylo jako kdyby – já nevim – kdyby přiměli ženy platit horentní sumy za něco, co dokonale zvládnou jejich vlastní tělní tekutiny.

Nebo utrácet prachy za svíčky i když máte hromadu přebytečného ušního mazu.

 

Taky jsem si to myslel. Vždyť jsem světaznalý. Jsem světaznalý jak prase. A pak jsem se podíval na svůj stůl.

Hned vedle mě ležela lahev vody Aquafina. Ležela tam, protože v 90. letech si Coca-Cola i Pepsi všimly, že prodej limonád neroste, takže nakoupily vodu z kohoutku – tu věc, které mám efektivně neomezené zásoby – narvali ji do lahví, prdli na ni obrázek hor a zvýšily cenu o 20 000 procent. A já to pak zaplatil.

Kapitalismus. Protože utrácet je snazší než přemýšlet.

 

Hned vedle se na mě šklebí krabička Ibalginu. Jasně, za poloviční cenu si můžu koupit neznačkový ibuprofen, který se neliší ničím jiným než barvou krabičky, ale mě nevadilo si připlatit, protože tohle je ibáč, ty vole! Jediný skutečný lék na bolest hlavy! Ta piksla leží na výpisu z bankovního účtu, na kterém se píše, že mi automaticky odečetli platbu nájmu … za „transakční poplatek“ 100 korun.

A to ani nekoukejte na můj počítač. Mám na něm nainstalovaný Windows 7 – plnou verzi za 200dollarů, protože jsem si jí instaloval na nový hard disk, upgrade verze stojí jen 100 dollarů a mimochodem – je to tentýž produkt, na obou discích jsou tatáž data. Na té levnější je jen takýsi oný bazmek, který pozná, jestli je na disku starší verze Windows a když není, nenainstaluje se.

Když si připlatíte ještě dvě stovky, přihodí vám animaci ukřižování Clippyho.

Až se budu poohlížet po silnějším procesoru, možná šáhnu po tom, který zrovna testuje Intel, prodávají ho se softwarem, který záměrně blokuje některé funkce. Proč? Protože taky prodávají „upgradovací kartu“ za 50 dollarů, která neslouží k ničemu jinému než ke zpřístupnění funkcí, které v tom procesoru už byly zabudované.

Už dlouho nás učí platit za nic a my se necháme. O co, že trochu SMRADu najdu i na všem stole.

 

#2. V budoucnosti budeme všichni Lars Ulrich

To, že jsem před chvílí použil jako příklad e-knihy, není náhoda. Jak rád připomínám, kdykoli k tomu dostanu příležitost, na pultech obchodů najdete můj román o příšerách a penisech (nedávno vyšel i v češtině). Můžete si ho koupit za míň než čtyři stovky. Psal jsem ho pět let. Ale upřímně, když ho budete chtít sehnat v digitální kopii, najdete ho i zdarma. Nedostatkovost, která by vás donutila za něj zaplatit, je jen výtvorem naší kolektivní představivosti. John na konci umře je 350 stránek SMRADu.

Mimochodem, pojící lepidlo způsobuje leukémii.

Mimochodem, pojící lepidlo způsobuje leukémii.

To je podstata onoho monstrózního sporu mezi Amazonem a největším knižním nakladatelem o cenách e-knih. Nikdo netuší, kolik si za ní říct. Prostě to musíme arbitrárně rozhodnout, protože od vzniku první kopie už jejich produkce nic nestojí.

A mezitím já, moje rodina, banka, u které mám hypotéku, finančák i krámek, kde si kupuju jídlo, my všichni doufáme v to samé – že si vy nevšimnete, že se všude kolem vás vznášejí volně dostupné kopie mojí knihy. Již brzy budeme tuhle naději sdílet všichni.

To byla podstata smlouvy ACTA a všech, které přijdou po ní. Tyto celosvětově závazné smlouvy, jejichž účelem je si došlápnout na každého, kdo porušuje práva duševního vlastnictví. Každý na internetu je nenávidí, protože všichni víme, že 1) budou tak invazivní, že v podstatě dají represivním složkám právo hrabat se našimi harddisky při sebemenší známce kontrabandu a 2) budou úplně zbytečné. Je to děravá loď, která se snaží neklesnout pod hladinu tím, že vyhrožuje moři kanóny.

„Tumáš, ty velká modrá píčo!“

 

A kvůli čemu? Kvůli tomu, aby nadnárodní korporace, nahrávací studia a zatracenej Activision nepřišli o své zisky? Aby si nenáviděný protipirátský superkorzár Lars Ulrich z Metalliky mohl dovolit platinové letadlo místo zlatého? Aby si nějaký pochybný spisovatel mohl koupit opičku a naučit jí jezdit na malinkatém motocyklu? Nasrat!

Vzpomeňte si ale na psa a branku. Svět se změnil pro nás všechny. Jsem na stejné lodi jako Lars Ulrich a vy všichni taky.

 

Ano, Larsi, nám to taky nevoní.


Lars vydělává prodejem svojí hudby, vy vyděláváte prodejem své práce. Dřív nebo později přijde někdo na způsob, jak vaše schopnosti převést do elektronické podoby a vás již nebude třeba.

Pracujete v prodejně videoher? Dnes už si konzole tahají hry přímo z internetu. Prodáváte filmy? To samé, Blu-ray je nejspíš poslední fyzické médium vůbec. Děláte na pokladně? Netrapte se s tím, že by vaši práci přebraly samoobslužné pokladny, už se zavádí RFID systémy, díky kterým zákazníci jen naskládají věci do tašek a odejdou, senzory jim to sečtou a zkásnou platební kartu. Děláte v kavárně? A umíte něco, co automat neumí? Děláte na poště? V tuhle chvíli jste už jen lidským spambotem – víc než polovina veškeré pošty jsou nevyžádané letáky, které letí rovnou do koše, protože ve světě e-mailů jsou letákoví inzerenti jedinými výdělečnými klienty, kteří poštám zbyli.

V tom báglu přechovává flašku vodky a poslední zbytky důstojnosti.

 

Všimněte si, že mluvím jen o službách, protože skoro nikdo z vás už neprcuje ve výrobě. Většinu této práce jsme už outsourcovali a většinou na roboty.

Díky technologii se časem většina práce stane pro zaměstnavatele tím, čím je pro vás teď porno – překonaným nedostatkem. Taky z ní budou mít stejnou erekci.

Takže můžete ACTA, MPAA, nebo RIAA nenávidět, jak chcete, ale vězte, že i vás platí SMRAD.

 

#1. Jen bláboly mohou zachránit civilizaci

A tak jsme tady. Slavíme, že nemusíme platit nenasytným korporacím, protože díky technologiím můžeme hromadu toho, co chceme, získat zdarma, zároveň se ale blížíme době, kdy nebudou mít korporace důvod platit nás. Všichni pak doufáme, že v budoucnosti se lidé bez nějakého pádného důvodu prostě rozhodnou zaplatit. Pokud pracujete v GameStopu, pak vy i korporace doufáte v tu samou věc: že se lidé prostě 1) bezdůvodně rozhodnou zaplatit za nové hry a 2) že chtějí, aby jim je prodal člověk.

Kvůli… nostalgii, nebo tak něco.

 

A ne, nechoďte na mě s tím, že „Pokud pracuješ dobře, společnosti ti za svou práci vždy ráda zaplatí!“ Já žiju na internetu, viděl jsem, jak to funguje. Viděl jsem nejlepší weby své generace zničené: šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, protože sice byly tak populární, že traffic shazoval servery, ale dobrovolné dary z PayPalu nepřinesly nic než cvrkání cvrčků. Kdyby byli lidé placení podle hodnoty svojí práce měřené uspokojením spotřebitele, Achewood by nemusel žadonit o almužny.

Systém „zaplať, co chceš“ se nevyhnutelně stává charitou a my lidé rozdáváme almužny jen když máme tu správnou náladu, nebo přebytek peněz. Není to plnohodnotná náhrada obchodu.

Máte čas buďto na umění, nebo na žebrání. Ne na obojí.

 

A tady nemluvím jen o výplatě. Lidská společnost existuje jen kvůli tomu, že potřebujeme věci, které vyrábějí jiní lidé. Vzájemná potřebnost je to, co nás přimělo s seskupit, rozdělit se o zdroje a založit první vesnice. Potřebujeme věci a potřebujeme, aby jiní lidé potřebovali věci, které vyrábíme, aby byli ochotní nám dát věci, které potřebujeme. Je to cyklus, který běží už po tisíce let a teď se chýlí k zániku.

A tak se jako společnost budeme muset spolehnout na svého starého přítele, neviditelnou sílu, která společnost zachránila už tolikrát. Poklkněte před svatým Blábolem.

Blábolní průmysl je ekonomickým tahounem budoucnosti, lidé, kteří se mu věnují, budou cennější než chirurgové. Ano, ti lidé, kteří nás přesvědčili, že balená kohoutková voda pochází z magické studánky v horách a nevzdělané matky přesvědčili, že kontaminovaný sunar jest životadárným lektvarem. Jen oni nás mohou zachránit.

S rozvojem civilisace je nevyhnutelné, aby tito hrdinní obránci SMRADu vystavěli kulturu, ve které budeme platit za věci, které můžeme dostat zadarmo, kvůli vágní pověře, že nás to činí lepšími lidmi. Stejně jako vás dokáže logo Applu uhranout, abyste zaplatili dvojnásobek za produkt i když se brodíte hromadami levnějších alternativ.

A onoho krásného dne, kdy se nám podaří zdokonalit fúzní reaktory a nanotechnologickou výrobu, v době Wi-Fi kontaktních čoček o rychlosti 100 GB za sekundu, tehdy budou mocní blábolilové hájit starý dobrý svět. Přesvědčí vás, že byste neměli nosit boty, které chrlí replikátory za 5,- Kč za kus. Musíte si koupit boty od nich za dva litry, protože jsou ručně šité.

Možná se jim podaří koncept „plaťte, abyste platili“ rozšířit v novou moralitu. Nebo nové náboženství založené výhradně na posvátnosti SMRADu.

Pokud tedy nevymyslíme něco jiného…

 

Advertisements
2 comments

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: