autor: David Wong

(originál k přečtení na cracked.com)

překlad: Bořivoj Filip

2015, parchanti, JDEME NA TO!

Ptáte se „na co?“ JÁ NEVIM.

POJĎME TO SPOLU PROBRAT, PARCHANTI!

Pokud se ti skvěle rozjíždí kariéra, miluješ svůj život a tvé milostné hrátky nebyly nikdy lepší, klidně přestaň číst hned teď. Užij si zbytek dne, příteli, tento článek není pro tebe. Vedeš si skvěle a my všichni jsme na tebe hrdí. Abys neměl pocit, že jsi promarnil klik, tady je obrázek Lennyho Kravitze v šále gargantuovských rozměrů.

 

A teď vy ostatní, mám pro vás malý úkol: Vyjmenujte o sobě pět věcí hodných obdivu. Napište si je, nebo je prostě jen zakřičte prázdnému pokoji vstříc. Má to však jeden háček – nesmíte vyjmenovávat, co jste (např Jsem milej kluk, jsem upřímná), ale věci, které děláte, nebo které jste dokázali (např. Právě jsem vyhrála mistrovství republiky v šachu, Vařím tu nejlepší svíčkovou v celém Moravskoslezském kraji). Pokud s tím máte problém, tahle rada je pro vás a rozhodně se vám nebude snadno poslouchat. Já jen vím, že bych si ušetřil hromadu trápení, kdyby mi ji někdo řekl už kolem roku 1995.

#6. Svět zajímá jenom to, co od tebe může získat

 Getty

Řekněme, že jeden z tvých bližních byl postřelen. Jen tam leží na ulici, křičí a krvácí. Najednou se přiřítí nějakej chlápek a zařve „Ustupte!“ Prozkoumá jeho poranění a vytáhne z kapsy švýcarák – chystá se operovat hned teď, tady na ulici.

„OK, který z vás je ten raněný?“

Vy jste doktor?“ zeptáš se.

A ten chlápek odpoví, že není.

Ale víte, co děláte, že jo? Jste armádní medik nebo tak něco…“

To se ho evidentně dotklo, vysvětlí ti, že že je to slušnej kluk, upřímnej a dochvilnej. Řekne ti, že je hodnej na svojí maminku a má spoustu zajímavých zálib, vytahuje se, že nikdy nemluví sprostě. Zmateně se zeptáš „A k čemu mi to kurva je, když tady můj (muž/žena/nejlepší kamarád/sourozenec/rodič) leží v kaluži krve? Potřebuju někoho, kdo umí operovat střelná poranění! Umíte to nebo ne?!?“

Teď už se skutečně rozčílí – Kde se ve vás bere ta povrchnost a sobectví? Proč se nemůžete raději zaměřit na jeho klady? Copak vám právě nevysvětlil, že nikdy nezapomněl na narozeniny své přítelkyně? Copak ve světle všech těchto skvělých vlastností opravdu záleží na tom, jestli ví, jak provést operaci?

V té pohnuté chvíli popadneš krví zbrocenýma rukama jeho ramena, začneš s ním třást a řvát „Přesně tak, tohle všechno je mi u prdele, protože právě v této konkrétní situaci prostě potřebuju někoho, kdo umí zastavit krvácení, ty magore!“

„Já to nechápu. Pomohlo by, kdybych si vzal na sebe plášt? Vteřinku…“

Takže tady je první nepříjemná pravda o světě dospělých: V téhle situaci se nacházíš každý den, jen s tím rozdílem, že ty jsi ten pomatenec se švýcarákem a celá společnost je ta postřelená oběť.

Pokud tě zajímá, proč se ti společnost vyhýbá, nebo ti neprojevuje dostatečné uznání, je to proto, že společnost je plná lidí, kteří něco potřebují. Potřebují postavit domy, mít co jíst, potřebují zábavu a plnohodnotné milostné vztahy. Už v den svého narození jsi přispěchal(a) na místo činu se švýcarákem v ruce – od chvíle, kdy jsi přišel na svět, stal jsi se součástí systému, jehož hlavním účelem je naplňovat potřeby lidí.

„Tady máš tu svojí posranou potřebu a teď vypadni.“

Buďto na sebe vezmeš úkol se o tyhle potřeby postarat a osvojíš si k tomu unikátní sadu dovedností, nebo tě svět odmítne nehledě na tvou štědrost a zdvořilost. Zchudneš, skončíš osamotě, svět tě vystrčí ven na mráz.

Zní ti to hrubě, necitlivě, nebo materialisticky? Co třeba láska a pochopení – copak na nich nezáleží? Samozřejmě že záleží. Alespoň v případě, kdy tě přimějí dělat pro lidi věci, které pro ně jiní neudělají. Protože…

#5. Hipíci se pletou

Ejhle, nejlepší scéna v historii filmu:

Pro ty z vás, kterým to video nefunguje, nebo kteří mají problémy s angličtinou, jedná se o slavnou řeč Aleca Baldwina v klenotu světové kinematografie zvaném Konkurenti (Glengarry Glen Ross). Baldwinova postava – padouch na první pohled – vysvětluje místnosti plné lidí, že dostanou padáka, pokud neuzavřou obchody, které jim byly přiděleny. Spíše než o řeč se jedná o verbální kopance do zadku:

Hodnej chlap? No a co? Dobrej otec? Naser si! Běž domů hrát si s dětma. Jestli chceš pracovat tady, uzavírej!“

Je to brutální, je to neurvalé, je to na hranici sociopatie a taky je to nejupřímnější a nejpřesnější vyjádření toho, co od tebe svět očekává. Rozdíl je jen v tom, že ve skutečném světě připadá lidem tak nevhodné s tebou takhle mluvit, že tě radši nechají zahnívat.

Tahle scéna změnila můj život. Kdybych věděl jak na to, nastavil bych si budík, aby mi ji hrál každé ráno. Aleca Baldwina za tenhle film nominovali na Oscara a to se objevil jen v téhle jediné scéně. Jak už bylo řečeno mnohem chytřejšími lidmi, její genialita spočívá v tom, že půlka diváků si řekne „Sakra, takovýho vola bych za šéfa nechtěl!“ a druhá půlka si řekne „Ty vole jo! Dem ven, ty zpropadený nemovitosti se samy neprodají!“

Jak praví blog The Last Psychiatrist:

Kdybyste byli v té místnosti, někteří z vás by to brali jen jako součást práce, ale tou energií by stejně nasákli, uvítali jeho nadávky a řekli si „Tenhle chlap je boží!“; jiní by si to vzali osobně – co je to za vola? Co si to vůbec dovoluje se mnou takhle mluvit? – případně standardní manévr, kterým se narcismus brání před větší silou – potichu pěnit a fantazírovat o nalezení informací, které by ho usvědčily z pokrytectví. Neskutečně uspokojivé.“

„Přísahám, že jestli se zmíní o mých vlasech, profackuju ho tak… Ano, ano, pane, poslouchám. Omlouvám se“

Tenhle úryvek pochází z poučené kritiky hipsterů a jejich chronické neschopnosti sehnat práci (čest, kterou si tento článek zaslouží, mu nejlépe prokážete, když si ho přečtete celý). Fór je v tom, že vaše pozice na škále mezi motivací a zahořklostí z velké části určuje, jestli v tomto světě uspějete nebo ne. Tak například někteří lidé by se proti této řeči ohradili citací Tylera Durdena z Klubu rváčů: „Ty nejseš svoje práce.“

To zní moc hezky, jediný problém je v tom, že ty jsi svoje práce. Ano, tvoje „práce“ může být něco úplně jiného než tvůj způsob obživy, ale tak jako nejsi nic víc, než jen součet užitečných dovedností a schopností. Tak například být dobrým rodičem, to je práce, která vyžaduje schopnosti. Je to soubor činnosti, při kterých člověk dělá něco užitečného pro jiné členy společnosti. Je to tak, tvoje „práce“ – tedy činnost, ze které mají užitek ostatní – je všechno, co jsi.

Není náhoda, že chirurgové jsou uznávanější než internetoví komici, nebo že mechanici mají víc respektu než nezaměstnaní hipsteři. Není to náhoda, že tvoje práce se stane tvojí nálepkou, pokud se tvoje smrt dostane do zpráv („Brankář NHL zemřel při podivné vraždě/sebevraždě“). Tyler řekl „Nejseš svoje práce,“ ale také založil a řídil úspěšný obchod s mýdlem a stal se hlavou mezinárodního sociálně-politického hnutí. On nebyl nic jiného než svoje práce.

Většina lidí tu ironii nepostřehla.

Nebo další příklad, sendvičový řetězec Chick-fil-A nedávno vystoupil proti homosexuálním svazkům. Jak je možné, že i přes intenzivní protesty stále prodává milióny sendvičů každý den? Protože sendviče jsou jejich práce a tu dělají sakra dobře. Na ničem jiném nezáleží.

Nemusí se ti to líbit, já zas nemám rád, když prší na moje narozeniny a stejně prší. Mraky se vytvoří a kondensace je nevyhnutelná. Lidé mají potřeby a přisuzují ostatním hodnotu na základě toho, jestli je dokáží uspokojit. Jde o jednoduché zákony vesmíru, které se nezodpovídají našim přáním.

„Do hajzlu s tim. Mám úplně čistej trestní rejstřík a místo zasloužených díků tohle?“

Pokud se teď bouříš, že nejsi kapitalistický materialista a zásadně nesouhlasíš s tvrzením, že peníze jsou všechno, mohu jen odvětit: Kdo říkal něco o penězích? Furt nechápeš, o co tu jde.

#4 To, co děláš, nemusí být výdělečné, ale musí to pomáhat lidem

Zkusíme jeden peněz prostý příklad, ať nás to nezavádí. Demografie čtenářů Cracked.com stojí na muži mezi dvaceti a třiceti lety. Kvůli tomu jsou tu všechna fóra i mé osobní poštovní schránky plné příběhů osamělých zoufalců, kteří trvají na tom, že o ně žádná holka ani nezakopne, přestože jsou to nejhodnější kluci na světě. Mohl bych vysvětlit, co je na tomhle myšlení špatně, ale myslím, že ctěný pan Baldwin to řekne lépe:

Tentokrát hraje Alec roli atraktivních žen ve tvém životě. Ony ti to nikdy neřeknou takhle přímo – společnost nás vychovala k neupřímnosti k ostatním – ale ta rovnice funguje stejně. „Hodnej kluk? No a co? Jestli tu chceš pracovat, uzavírej.“

Takže co můžeš nabídnout? Tvá tajná láska z knihkupectví, která vypadá úplně jako Zooey Deschanel, si každý večer hodinu maže obličej zvlhčujícími balzámy, neobědvá nic víc než salát a za deset let se stane chirurgyní. Co děláš ty?

„Pyčo, neumíš si ani představit, jak moc válim v Capture the flag módu“

Snažíš se mi vysvětlit, že takovou holku nedostanu, dokud si neseženu pořádnou práci a tučné konto?“

Ne! Tvůj mozek si jen hnízdí v téhle představě, protože ti umožňuje odepsat každého, kdo tě odmítne, pro jeho povrchnost a sobectví. Já se ptám, co nabízíš? Jsi chytrý? Vtipný? Zajímavý? Ambiciózní? Kreativní? OK! A co děláš, abys tyhle vlastnosti ukázal světu? Neříkej, že jsi hodnej kluk, to je takové nutné minimum. K hezkým holkám se chová hezky 36 kluků každý den. Pacient krvácí na ulici. Umíš operovat nebo ne?

No, nejsem sexista ani rasista, nejsem lakomý, povrchní, ani násilnický! Na rozdíl od těch ostatních frajírků.“

Moc se omlouvám, vím, že se to špatně poslouchá, ale pokud nemáš nic jiného než seznam chyb, které nemáš, pak padej od pacienta, támhle je chytrej a pohlednej kluk se slibnou kariérou a je připraven operovat.

„Počkej, vždyť jsem ti právě řekl, že tě nebudu mlátit!“

Láme ti to srdce? OK a co dál? Budeš tu jen fňukat, nebo se naučíš operovat? Je to na tobě, ale přestaň si stěžovat, že holky letí jen po blbcích; ony jsou s nimi, protože ti blbci mají co nabídnout. “Ale já jsem skvělý posluchač!“ Vážně? Opravdu jsi ochoten tiše a nehnutě sedět výměnou za možnost pobýt v přítomnosti krásné dívky (a každou vteřinu si představovat, jak jemná asi musí být její pleť)? A víš co? V jejím životě je další kluk, který taky ví jak na to a navíc umí hrát na kytaru. Říkat, že jsi hodný kluk je jako restaurace, jejímž sloganem je, že se z jejich jídla nepozvracíte. Jsi nový film jménem „Tento film je barevný“ s popiskem „Tváře herců jsou jasné a zřetelné.“

Myslím, že právě proto se cítíš jako zoufalec i přesto že jsi „fajn kluk“. Nemalý podíl na tom má i fakt, že…

#3. Nenávidíš se, protože neděláš nic

Chceš říct, že bych si měl někde sehnat knihu, jak sbalit babu?“

Ano, půjde-li o knihu, kdy prvním krokem bude „Staň se člověkem, se kterými děvčata být chtějí.“

„Ale no tááák. Já vim, že jsem si tu vodku schoval někde tady.“

To je totiž ten krok, který vždycky přeskakujeme. Vždycky je to „Jak sehnat práci?“ místo „Jak se stát člověkem, kterého zaměstnavatelé chtějí?“ je to „Jak přimět hezké holky, aby mě měly rády?“ místo „Jak se stát člověkem, kterého mají hezké holky rády?“ Problém je v tom, že ty druhé otázky si žádají, aby ses vzdal některých ze svých koníčků a začal se trochu zajímat o svůj zevnějšek nebo bůh ví co. Možná budeš změnit i svojí osobnost.

Ale proč nemůžu najít holku, která mě bude milovat takového, jaký jsem?“ Odpověď zní opět „protože lidé mají potřeby.“ Oběť krvácí a tebe napadne jen svěsit hlavu a postesknout si, že se střelné rány nezahojí samy od sebe?

Tady je další (poněkud nemravné) video:

Každý, kdo tento klip viděl, se alespoň na okamžik rozveselil, ač každý z trochu jiného důvodu. Udělal bys tohle pro lidi? Proč ne? Co ti brání natáhnout svá metaforická tanga a kápi, vylézt na metaforické pódium a mávat na lidi svým metaforickým penisem? Tenhle chlápek pochopil tajemství lidského života: dělat tohle … ať už je to cokoli … je mnohem lepší než to nedělat.

Ale já v ničem nevynikám!“ Nuž, mám pro tebe dobré zprávy, když tomu obětuješ dostatek hodin opakování, můžeš se stát dobrým v podstatě v čemkoli. Já byl nejhorším spisovatelem na světě, když jsem byl ještě dítě. Trochu se to zlepšilo v mých pětadvaceti. Osm let jsem ve svém volném čase psal článek týdně, než jsem za to dostal alespoň nějaké peníze. Trvalo mi třináct let se vyšvihnout až do seznamu bestsellerů v New York Times. Trvalo mi asi 20 000 hodin alespoň trochu obrousit hrany své neschopnosti.

Nelíbí se ti vyhlídka nalít tolik času do jedné schopnosti? No, mám pro tebe dobrou zprávu a špatnou zprávu. Ta dobrá zpráva je, že už samotný akt procvičování ti pomůže navrátit sebeúctu. Já zvládl roky a roky únavné kancelářské práce, protože jsem věděl, že vedle toho si osvojuji unikátní dovednost. Lidé to často vzdávají, protože po dlouhé době stále nevidí výsledky, ale nechápou, že už je proces je výsledkem.

Špatná zpráva je, že nemáš jinou možnost. Pokud tu chceš pracovat, uzavírej.

Dle mého neodborného názoru sebou neopovrhuješ protože bys měl malé sebevědomí, nebo protože jsou na tebe všichni zlí. Nenávidíš se, protože neděláš nic. Dokonce ani ty sám se nedokážeš „milovat takového, jaký jsi“ — proto jsi zoufalý a posíláš mi soukromé zprávy s prosbami o radu, co máš dělat se svým životem.

Krok jedna: Vstaň.

Pojďme to spočítat: Kolik času trávíš konzumací toho, co udělali jiní lidé (Televize, hudba, videohry, webové stránky) a kolik času vytvářením něčeho? Jenom jedna část ti přidává hodnotu coby lidské bytosti.

A pokud při poslechu těchto slov odpovídáš vzpomínkou z dětství, která praví „záleží na tom, co je uvnitř!“ mohu jen říct že…

#2. Na tom, co je uvnitř, záleží, jen když tě to přiměje něco dělat

Díky svojí práci potkávám desítky začínajících spisovatelů. Považují se za spisovatele, na večírcích se představují jako spisovatelé, vědí, že jim v těle bije skutečné spisovatelské srdce a cévami koluje inkoust. Chybí jim jen ten drobný poslední krůček – už konečně kurva něco napsat!

A copak na tom tolik záleží? Opravdu je pro to, jestli je člověk spisovatelem, tak důležité, jestli opravdu něco píše?

Pro pána boha, samozřejmě že ano!

Potkal jsem i „spisovatele“, jejichž souborné dílo bylo kratší než lísteček na nákup této dámy.

Podívej, existuje běžná obranná reakce proti všemu, co jsem zatím řekl a vlastně i proti každému kritickému hlasu ve tvém životě. Jsou to ty věci, které ti našeptává tvé ego, aby tě ušetřilo té tvrdé práce při zlepšování: „Já vím, že uvnitř jsem dobrý člověk“. Formulace může znít taky „Já vím, kdo jsem“ nebo „Prostě musím být sám sebou.“

Nechápej mě špatně, všechno je o tom, jaký jsi uvnitř – ten chlapík, který od základů vybudoval domek pro svojí rodinu to udělal kvůli tomu, jaký je uvnitř. Každá špatnost, kterou jsi v životě udělal, začala špatným impulsem, nějakou myšlenkou, která ti rachotila kebulí, dokud jsi se podle ní nezachoval. To samé s každou dobrou věcí, kterou jsi udělal – „to, co jsi uvnitř“ je onou metaforickou hlínou, ze které rostou plody tvé práce.

Všiml sis, že foťák nemíří dolů na hlínu, ale nahoru na plody?

A teď něco, co by měl vědět každý a co mnozí z vás odmítají přijmout.

Ty“ nejsi nic jiného než ty plody.

Nikoho nezajímá tvoje hlína. „To, co jsi uvnitř“ je k ničemu, dokud z toho nevzniká něco pro ostatní lidi.

Máš v sobě třeba hluboký soucit k chudým lidem. Super. Je důsledkem toho soucitu nějaká činnost? Doslechneš se o hrozivé tragédii ve svém okolí a řekneš „Chudinky děti, dám jim vědět, že na ně myslím“? Protože pokud jo, běž do prdele – radši zjisti, co potřebují a pomoz jim to obstarat. Přes sto milionů lidí vidělo to video o Konym a v podstatě každý z nich na ty ubohé africké děti myslel. A co tahle kolektivní síla myšlenek milionů způsobila? Kulový, naleštěný a úhledně zabalený hovno. Děti umírají každý den, protože každý z nás má pocit, že mít starosti je stejně dobré jako konat. Líná část našeho mozku ovládá tenhle interní mechanismus, který nám má zabránit doopravdy něco dělat.

„Jej jsem vám chtěl říct, že na vás myslím. Hodně štěstí — dejte mi vědět, jestli vás to udzdravilo“

Kolik z vás teď prochází světem a říká si „Určitě by se do mě zamiloval(a), kdyby věděl(a), jak strašně zajímavý jsem člověk!“ Vážně? A jak se všechny ty tvé originální myšlenky a nápady manifestují ve skutečném světě? Co pro ně děláš? Kdyby měla tvá osudová dívka nebo kouzelný princ skrytou kameru, která by tě měsíc pronásledovala, byli by okouzlení tím, co by viděli? Nezapomeň, že nemůžou číst tvé myšlenky, mohou jen pozorovat. Chtěli by být součástí tvého života?

Vlastně po tobě nechci nic jiného, než aby ses sám poměřoval podle stejných standardů, podle jakých poměřuješ ostatní. Nemáš taky toho otravného křesťanského kamaráda, který nikdy nenabídne jinou pomoc než modlitbu? A nemáš chuť ho za to zabít? Nemluvím o tom, jestli modlitba funguje, jde o to, že ze všech způsobů, jakými mohou pomoci, si vybírají právě ten, pro který ani nemusí vstávat z gauče. Vyhýbají se neřestem, mají jen čisté myšlenky, jejich vnitřní hlína je tak čistá, jak jen může být, ale roste z ní nějaké ovoce? Oni by to měli vědět ze všech nejlépe, tu metaforu s ovocem jsem vykradl z Bible. Ježíš hovořil o tom, že „strom se posuzuje podle ovoce“ pořád a pořád a pořád dokola. Dobře, Kristus nikdy neřekl „Pokud tu chceš pracovat, uzavírej.“ Ne, on řekl „Každý strom, který nedává dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně.“

„A bůvol bude trávu žvýkat, jemně prdět a tupě do tvé duše čumět“

Lidé na něj pak reagovali stejně podrážděně jako na Aleca Baldwina, což nás přivádí k poslednímu bodu…

#1. Vše, co máš v sobě, se bude bouřit proti zlepšení

Lidská mysl je zázrak a nikdy ji neuvidíš vyrazit do akce tak pohotově, jako když se ji snažíš přesvědčit, aby se změnila. Tvá psýché disponuje celým arzenálem obranných mechanismů připravených okamžitě sestřelit cokoli, co se tě bude snažit třeba jen trochu změnit – zeptej se libovolného závisláka.

Takže i teď mnohé z vás bombardují reflexivní důvody, proč celý tenhle článek shodit ze stolu. Z vlastních zkušeností vím, že na sebe berou mnoho podob, například:

*Záměrná interpretace každé kritiky jako urážky

Kdo si sakra myslí že je, že mi může nadávat do lenochů a pobudů?! Dobrý člověk by na mě takhle nikdy nemluvil! Tohle všechno napsal, jen aby se nade mě mohl povyšovat a abych se cítil mizerně! Teď vymyslím vlastní urážku, abych vyrovnal skóre!“

*Vyhnutí se zprávě zaměřením na posla

A TY si jako kdo, že říkáš MNĚ, jak žít svůj život? Och, pán mocný a vševědoucí! Jen nějakej blbej internetovej pisálek! Najdu si na něj nějakou špínu, která prokáže, že je to vůl a kecá samý kraviny! Z tý jeho domýšlivosti je mi na zvracení! Na YouTube jsem našel jeho starý rapový video a ty rýmy stály za hovno!“

„Až dosáhneš toho, čeho jsem dosáhl já, vyslechnu si tvé rady. Do té doby jsi jen hromada masa a nejistoty.“

*Zaměření na tón zprávy a ignorace obsahu

Trošku ten článek prošmejdím, dokud nenajdu fór, kterej vytrženej z kontextu zní urážlivě a pak budu mluvit a přemýšlet jen o něm. Slyšel jsem, že jedno nevhodné slovo dokáže znemožnit celou knihu!

*Revize vlastního životopisu

Nejsem na tom tak špatně! Ještě minulej měsíc jsem vyhrožoval sebevraždou a teď už to mám za sebou! Je možný, že když budu dělat přesně to, co dělám teď, všechno mi nakonec vyjde! Můj velký průlom už se blíží a když budu pořád dělat laskavosti pro tu hezkou holku, nakonec přijde sama!“

*Předstírání, že jakákoli snaha o osobnostní růst by byla zaprodáním tvého pravého já

Ahá, takže bych měl prodat všechny svoje Manga komiksy a radši vlítnout na šest hodin denně do posilovny a stříkat se samoopalovákem jako ty hovada z Hotelu Paradise? Protože JINOU MOŽNOST NEVIDÍM!“

A tak dále. Nezapomeň, že trápení je pohodlné. Proto mu tolik lidí dává přednost. Štěstí vyžaduje úsilí.

A taky trochu kuráže. Je neskutečně pohodlné vědět, že dokud ve svém životě nic nevytvoříš, nikdo nebude moci tvé dílo pomlouvat.

Je mnohem lehčí se jen válet a kritizovat práci jiných lidí. Ten film je tupej, jejich děti jsou nevychovaný parchanti, jejich vztah je v troskách, ten pracháč je povrchní, tahle restaurace stojí za starou bačkoru, překlad tohohle článku je příšernej, asi v komentářích urazím jeho mámu s CapsLockem a hromadou vykřičníků. Vidíš? Teď jsem něco stvořil!

Jo, počkat, to jsem ti zapomněl říct? Cokoli, co vytvoříš, ať už to bude báseň, nová schopnost, nebo nový vztah – ihned se ocitneš v obležení netvůrců, kteří se ti ho budou snažit strhnout. Možná ne z očí do očí, ale udělají to. Tví ožralí přátelé nechtěj, abys vystřízlivěl, tví tlustí přátelé nechtěj, abys začal hubnout, tví nezaměstnaní přátelé ti nepřejí kariéru.

Hlavně nezapomeň, že tím jen vyjadřují svůj strach, protože pomlouvání cizí práce je jen další výmluva pro nicnedělání. „Proč bych měl něco vytvářet, když práce ostatních stojí tak za hovno? Už teď jsem mohl mít dopsanej román, ale radši počkám na pořádnej nápad. Přece nechci napsat další Twillight!“ Dokud sami nic nevytvoří, bude to vždy perfektní, my jim nebudeme moci vytknout nic a oni nám všechno. Nebo když něco vytvoří s ironickým odstupem a záměrně udělají všechno špatně, aby bylo každému jasné, že tohle není jejich skutečná snaha. Jejich skutečná snaha by byla bombastická. Ne jako ty sračky, který děláš ty.

Přečtěte si kometáře na libovolném blogu (kromě tohohle, ten nikdo nečte). Když jde do tuhého komentáře vždy pálí jen z jednoho úhlu: Tenhle blogger je idiot, admini by ho měli zabanovat, měl by přestat psát úplně, vždycky to dojde do fáze „Přestaň tvořit! Tohle je jiné než to, co bych vytvořil sám a všechna ta pozornost, kterou dostáváš, mi připomíná, jak marnej jsem sám.“

Nebuď tím člověkem. Pokud jsi tím člověkem, přestaň jím být. Kvůli tomuhle tě lidé nenávidí. Kvůli tomuhle se nenávidíš sám.

Co s ní uděláš? Upálíš pár čarodějnic, nebo rozjedeš Olympiádu?

A co na to jít takhle: jeden rok. Leden 2015, to je náš dedlajn. A nebo rok od chvíle, kdy tohle čteš, ať už je to kdykoli. Jiní ti řeknou „pojď si dát předsevzetí zhubnout za rok šest kilo“. Já říkám, zavažme se sakra k čemukoli, přidejme do svého portfolia libovolnou dovednost a dosáhněme v ní takové úrovně, aby někoho ohromila. Neptej se mě, co – pokud nevíš, vyber si náhodně. Najdi si kurzy karate, tanec nebo hrnčířství. Upeč třeba chleba, postav třeba zeď. Nauč se programovat, natoč porno, natáhni superhrdinský kostým a bojuj se zločinem, nebo si založ vlog na YouTube.

Klíčem však je, že nechci, aby ses zaměřil na něco skvělého, co s ti má stát (např. „Najdu si přítelkyni“, „Vydělám hrozný peníze“…). Chci, aby ses zaměřil na vybudování dovednosti, která tě učiní drobet zajímavějším a hodnotnějším pro ostatní.

„No ty vole, naučila jsem se Španělsky a najednou dokážu mluvit se 400 miliony lidí, se kterými jsem dřív mluvit nemohla.“

Ale já nemám peníze na kurzy vaření.“ Tak si sakra vygoogli „Jak vařit,“ od té doby, co odfiltrovali porno, je to snazší než kdy dřív. Tyhle výmluvy musíš porazit dřív než porazí ony tebe.

Na Cracked máme dokonce fórum, kam můžete svá předsevzetí napsat a za rok tam kouknout, jak jste si vedli. Jsem zvědav, jestli se najde alespoň jeden člověk, který to dokončí. Ale i kdyby ne, alespoň se můžeme ohlédnout zpátky a zjistit, proč jsme nic neudělali. Není co ztratit a svět tě potřebuje. Tady je klip velšského corgiho, jak válí sudy ze schodů.

Tento post jsem s horkou hlavou napsal ihned po přečtení obou článků, background check jsem si odbyl tím, že jsem vygooglil „graveyard gardening“ a „graveyard farming“. Obojí mi vyhodilo výsledky ze stovek fór a článečků, které výše zmíněné aktivity buďto podporují, nebo zatracují, případně vysvětlují, jak na ně. Teprve po dopsání jsem si uvědomil, že oba články jsou satirické a já se rozčiluji zcela zbytečně. Opakované googlení ukázalo, že „funeral gardening“ se zabývá převážně halloweenskou výzdobou zahrádek, zatímco „funeral farming“ je pouze kontroverzní taktikou ve světě World of Warcraft. Možná jsem si skutečně už příliš zvykl na šílenství světa. Loni na apríla se tisíce čtenářů a čtenářek OnaDnes zasmály článku o novém trendu plastické chirurgie odstraňování bradavek. Ve skutečnosti byly nepravdivé jen informace o rozsahu trendu a absenci jizev. Na světě skutečně jsou lidé, kteří si z estetických důvodů nechávají bradavky odstranit. Zatímco americký satirický server The Onion točil repotáž o tom, že se američtí kongresmeni snaží zablokovat zákon tím, že budou pracovat co možná nejpomaleji, česká opozice tuto taktiku skutečně zvolila. Chci říct, že tento svět je dost šílený na to, aby mohla být pravda takřka cokoli. To ale můj nedostatek kritické reflexe neomlouvá. Tento pomýlený článek zde stejně publikuji, ať už jako pomník své hlouposti upomínající, že před agresivní reakcí reakcí je vždy dobře se vyspat, nebo prostě jen proto, že jsem na něm nechal dvě hodiny času a je mi líto ho vyhodit…

 

Jednou z mnoha věcí, které postmoderna přinesla současné vědě i umění, je snaha podívat s na věc z druhé stránky, vcítit se do role těch, které jsme si dosud představovali pouze jako komiksové padouchy, které je, či bylo prostě nutno porazit. Třeba už jen pro zcelení dějového oblouku. Tento přístup se velmi hezky zabydlel i v nejvyšších patrech populární kultury, pročež se nyní miliony fanoušků

I psychopatie může být sexy…

po celém světě třesou, až v létě vyjde první díl již osmé série příběhů o jejich oblíbeném sériovém vrahu Dexterovi a pro zkrácení času zjišťují, jak komickým může být teroristický útok z pohledu neschopných džihádistů v černočerné komedii Čtyři lvi. I já jsem tímto přístupem nakažen, zbožňuji články o SMSkách, které bostonský útočník posílal své matce a soudní líčení s Andersem Breivikem jsem sledoval v přímém přenosu. My humanisté se totiž proti vší empírii domníváme, že člověk je z podstaty dobrý, že zlo je jen jakousi patologií, kterou jednou budeme schopni vyléčit, poznáme-li, jak funguje. Studium anatomie duševních pohnutí zrůdy je drsnou, ale snad ne slepou cestu, jak k takovému poznání dojít.

Účelem předešlého odstavce rozhodně není snaha přirovnat Petra Hájka k Andersi Breivikovi, jakkoli plamenně zní Hájkovy projevy proti pravdoláskařům, rozhodně se nedomnívám, že by plánoval vzít samopal a vystřílet redakci Respektu (na druhou stranu, jak píši výše, coby humanista mívám často tendenci vidět lidi lepší, než jsou, takže můj odhad prosím berte s rezervou). Účelem předešlého článku bylo nastínit, proč se někdy snažím nahlížet na svět očima lidí, jejichž ideologie je mi krajně protivná. Nikdy jsem nechápal, proč se ulrakonzervativcům toliko svírá žaludek nenávistí při pohledu na dva mladé muže, kteří se láskyplně drží za ruku, ani proč v jejich článcích místo relevantních argumentů zaznívají apokalyptické představy ultimátního zla požírajícího vše, co je krásné. Tento pocit jsem poznal až dnes, při pročítání stránek výše zmíněného Respektu.

Článek se nazývá „Až umřu, zasaďte na mě ředkvičky“ a pokud na vás takový titulek působí jako metafora či ironie, mýlíte se. Programátor Jan Pospíšil skutečně pěstuje užitkovou zeleninu na hrobech svých zesnulých předků a zde, ale i v tomto článku (který zde budu citovat) vysvětluje, proč je to naprosto košér… Tak takhle se cítí Petr Hájek, Michal Semín a jim podobní… Tohle je totiž prostě hnus, je to špatně, je to už daleko za hranicí, za kterou bychom vstupovat rozhodně neměli. „První argument, který člověk proti hřbitovnímu zahrádkaření uslyší, je nějaká forma vnitřního morálního pobouření nad celou situací. Osobně se mi osvědčilo opakované dotazování na konkrétní důvod — protistrana dost často po určité době zjistí, že vlastně žádné racionální jádro jejich nevole neexistuje,“ píše Jan Pospíšil. V duchu odpovídám: „Ehm, jakože vážně? Chcete po mně vyjmenovat racionální důvody, proč je pěstování rajčat na půdě živené tlejícími těly našich příbuzných něčím špatným? Proč se mi zdá odporné, aby pomník s jejich jmény stál jako opora pro miniaturní skleník?“ Jsem Hájek, jsem naprostý Hájek, neboť nenacházím sílu argumentovat. Jsem znechucen už jen tím, že proti něčemu takovému někdo vůbec potřebuje slyšet argumenty, že někde hluboko necítí, že tohle prostě není dobře. Nakonec se však oklepu a zkusím to.

grave

Budiž ti země lehká a kyprá…

Jako jeden z argumentů v článku zazní, že hrob je přeci soukromým vlastnictvím pozůstalých, což mi tak trochu nahrává k drobné přednášce „kterak soukromé 

vlastnictví půdy povstalo z hrobu,“ ke kteréžto si vezmu k ruce Antickou obec francouzského historika Fustela de Coulagnes. Podle něj soukromé a dědičné právo na vlastnictví kousku půdy vzniklo právě kvůli péči o duše zemřelých lidí. Ti se ve starém Řecku dlouho pohřbívali přímo na pozemcích, které patřily rodině a na místě spočinutí těla přebývaly i jejich duše. Rodina je nemohla opustit, neboť duchové předků ji chránili, byli-li by naopak opuštěni, zle by se pomstili, stejně jako by nad místem svého spočinutí nestrpěli jinou rodinu. Dnes si soukromé vlastnictví interpretujeme jako „možnost si na vlastním dělat, co chci, protože je to prostě moje“, jeho původní význam je však přesně opačný, závazek pečovat o hroby zemřelých byl povinností, rodově dědičné vlastnictví pouze nástrojem. Hrob tedy nepatří žijícím pozůstalým, patří zemřelým a pozůstalí pouze zdědili závazek o něj pečovat. Dr

uhá věc, kterou bych zde rád zmínil, je Durkheimova koncepce neslučitelné duality mezi profánním (světským) a sakrálním (posvátným), kterou je možné najít ve všech kulturách světa. Je to jednoduché, některé předměty, úkony, 

místa slouží výhradně náboženským účelům a v každodenním životě se užívat nesmí, aby se „nezašpinily“ (případně nezašpinily bez uvozovek). A naopak věci běžné potřeby jsou příliš nečisté na to, aby byly užívány při náboženských rituálech. Do kostela se nosí jiné oblečení než do práce a do školy, svatým křížem se nezatloukají hřebíky a to nádherně zdobené památeční nádobí po prababičce se buďto používá jen při velmi slavnostních událostech, nebo vůbec. Kdyby se článek týkal něčeho jiného, asi bych jako úsměvného příkladu použil i „na babiččině hrobu se nepěstují rajčata,“ bohužel se zdá, že nedokážu být sarkastičtější než realita samotná.

Než mi progresivisté v komentářích vyčtou, že se zbytečně rýpám v tradicích a historii a že bych měl raději hledět kupředu, musím upozornit, že sám Pospíšil se tradic dovolává: „O tom, že se euroamerická civilizace každou novou generací více a více vykořeňuje, totiž není pochyb. Stále se zvyšující životní tempo zbavuje moderního člověka chuti věnovat se svým prarodičům už za doby jejich života, natož pak po jejich skonu. Přitom právě úcta k zemřelým a vnímání historické stopy, kterou vlastní rod ve společnosti zanechal, patří k jednomu z důležitých prvků, tvořících integritu každého člověka. A právě i malá zahrádka na dědově hrobě, kterou chodíte několikrát měsíčně navštívit, zalít či okopat, může v člověku postupně znovuobnovit vztah k minulosti a alespoň trošku vyvažovat křehký futurocentrický pohled,“ píše. Takový vztah k minulosti a k našim předkům chceme zachránit? „Na dědovi mi rostou hezká rajčata“? Když už se dovoláváme tradic, mělo by právě jasné rozlišení posvátného a každodenního zůstat odlišeno. Místo spočinutí předků patří k tomu posvátnému a užívání tohoto prostoru pro pragmatické účely každodenní potřeby je výsměchem úctě k předkům jako takové. Tím bych ostatně zareagoval i na další, tentokráte etnografický argument: „Pěstování zeleniny či ovoce na hrobech a hřbitovech není výplodem 21. století. […] V minulosti byly důvody pro pěstování hlavně náboženské, a to zejména reinkarnační — například Aztékové věřili tomu, že zelenina může díky svým kořenům „nasát“sílu a moudrost zesnulého a pak ji dále přenést na svého konzumenta.“ Ano. A vy věříte, že do vás z mrkve přejde moudrost vašeho dědy? Problém s etnografickými příklady je ten, že každý jednotlivý prvek dané kultury je hluboce provázán s jejím celkovým nastavením, s jejím filosoficko-náboženským systémem hodnot a norem a pouze v něm dává daný prvek smysl. Tak například existuje hned několik kultur po celém světě, které provádějí (či do nedávna prováděly) infanticidu, tedy vraždění potomků ihned po narození. Ještě v minulém století mezi nimi byli například někteří ze severoamerických Inuitů, lidí obývajících nejsevernější pás Kanady a část Grónska.

Nápad na seriál: I infanticida může být sexy

Naprostý nedostatek přírodních zdrojů v této nehostinné části světa je schopen uživit jen velmi malou populaci a její výraznější rozšíření by znamenalo všeobecný hladomor. Stále můžeme takové počínání prohlásit za hanebné, ale ve svém kontextu je alespoň pochopitelné. Kdyby se však pan Jaroslav Nový z Brandejsa rozhodl, že svá dvojčata ihned po narození vyhodí z okna, výmluva „Inuité to tak dělali po staletí“ by mu snad ani u toho nejmultikulturnějšího soudce nemohla projít. Tohoto extrémního příkladu užívám jen pro ilustraci toho, že kulturním prvkem vytrženým z kontextu nelze podporovat jednání v kulturním kontextu zcela odlišném, nikoli jako snahu srovnávat vraždění neviňátek s chutným salátem z dědečka. Také bych vzal hřbitovní zahrádkáře na milost, kdyby byla opravdu celá Evropa souvisle vybetonovanou džunglí, každý tu hladověl a hroby by byly jedinými travnatými prostůrky uprostřed tohoto dystopického inferna. Tak tomu však není. Hospodářská půda je tu sice pečlivě rozparcelovaná na privátní prostory, ale stále užívaná. Až budu pojímat podezření, že mé děti neví, jak se pěstují okurky (tedy až dlouho poté, co budu mít děti), vezmu je a půjdem 200 metrů od baráku do nejbližší zahrádkářské kolonie, nebo se svezeme deset minut autobusem do druhé nejbližší, rozhodně ne na loučku, na které jsou rozprášeni mí prarodiče. O bazální fyziologické potřeby většiny z nás je pak postaráno, čerstvá zelenina z krámu není běžnému člověku finančně nedostupná, v konťáku je dokonce zadarmo i pro ty méně šťastné. V takovém prostředí představuje hřbitovní zahradničení skutečně pouze přístup „Johohó, podívejte, jaký jsem anarchista, jak se nebojím společenských tabu“.

To mně přivádí k rovině politické. Na konci článku pan Pospíšil (snad) žertuje, že v zářivé budoucnosti, v níž každý správný hrob nese svou krásnou zahrádku, budou tyto výrobky prodávány pod značkou „fairgrave“. Snaží se tak pravděpodobně přiřadit k současnému trendu budování „kapitalismu s lidskou tváří“ (jak tyto tendence rozličných alterglobalistických hnutí nazývá Slavoj Žižek), naznačit, že je jedním z těch, kteří se snaží tlumit destruktivní poživačnost kapitalismu. Nic takového ale nedělá, naopak jí plně přitakává a přiživuje ji. Na plnou hubu v článku čteme, že čistě racionálně-ekonomický pohled na věc je jednoduchý — když už si člověk platí hřbitovní místo, je hezké, pokud se mu náklady přetaví i v něco reálného.“ Právě tento ekonomickou efektivitou posedlý instrumentální přístup ke všemu kolem nás způsobuje, že čím dál méně lidí vidí problém v tom, že se na indiánském pohřebišti postaví kancelářská budova a z nádherného barokního kostela se stane diskotéka. Logika podle které je zcela nemyslitelné, že účelem některých sakrálních míst je zůstat neúčelová. 

„Někteří lidé vnímají jako problém samotný fakt, že na onom posvátném místě — hrobě — roste něco tak přízemního jako mrkev. Proti tomu samozřejmě nejde nic namítnout, míra a forma úcty k hrobům je u každého člověka různá a těžko někoho přemlouvat, co je a co není narušování piety. Za sebe však myslím, že mnohem neuctivější jsou všelijaké „pomníčky“ motoristům — ony bizarní pyramidy z pneumatik, svíček a kamení, které se tak rády vyskytují v okolí snad všech českých silnic.“ Ano, mezi takové patřím i já, tento argument se mi však líbí svou prostotou, možná na něj tedy navážu. Pane Pospíšile, pokud se Vám tento článek náhodou dostal do rukou a považujete jej za neuctivý k vaší osobě, nemáte pravdu. Za sebe si myslím, že mnohem neuctivější by bylo, kdybych vám někde veřejně naplil do tváře. Nic takového však rozhodně neplánuji udělat, neboť jsem Vám neskonale vděčný. Teprve teď vím, jaké to je být alespoň jednou Petrem Hájkem.

„A jaké by to asi bylo, být alespoň na okamžik Bořivojem Filipem?“

b3tards.comČeská nezávislá hudební scéna si po přelomu tisíciletí zažila několik let stagnace, co se hledání nových cest a inteligentní sociální kritiky týče. V poslední době, snad nakopnuta světovou ekonomickou krizí, se však opět hlásí ke slovu a v hodnocení sociální situace je stále nemilosrdnější. Nejposlednějším objevem, jen několik dní starým je tajemná Nicky Tučková. Její jediný videoklip RICH BOY se za několik hodin rozšířil do všech končin českého facebooku, což je vzhledem k jeho experimentálnosti dosti překvapivý fenomén.

Performerka se v tomto klipu stylizuje do podoby zcela odporného stvoření, jakési fasády člověka bez reálného duchovního obsahu. Sama se stává zrcadlem pokřivených hodnot, které přivedly současný euroamerický kulturní okruh do hluboké krize morální, ekonomické i estetické. Již samotný název písně naznačuje, kterak hamižnost a mamon zvolna vytlačily jakékoli jiné hodnoty. Protagonistka se nechce stát bohatou za nějakým účelem, touží po bohatství pro bohatství samotné. Peníze jsou pro ni však striktně oddělené od práce (jak zjistíme ve větě „I don’t wanna work I wanna eat pork“. Zde také symbolickým propojením mamonu a pojídání masa nabádá k alternativě veganství či vegetariánství), dívka touží zbohatnout bez vlastního přičinění pouze tím, že naváže milostný vztah s bohatým mužem. Lze si snad představit lepší vyobrazení petrifikovaných genderových stereotypů, které se naší společnosti i přes hned několik feministických revolucí drží jako klíště? Za splnění snu o bohatství dívka nabízí pouze své tělo. Ve videoklipu se několikrát objevuje motiv takzvaného „zkrášlování,“ tedy procedur proměny vlastního těla k obrazu popkulturního ideálu diktovaného módním a kosmetickým průmyslem. Na ten je upomínáno nejen symbolicky pózováním před kamerou ve vysoce erotizovaných polohách, ale také explicitně ve větě „I wanna be like Agáta Hanychová.“ Vzhled je vedle akumulace kapitálu jedinou manifestovanou hodnotou a chvílemi jakoby splývaly v jedno. Nelze zde přehlédnout, že Nicky zde vychází z koncepce „spektáklu“ francouzského situacionisty Guyho Deborda. Drsná Tučková však neklouže po povrchu a ukazuje nám, kterak spektakulární hodnocení ideí prostupuje nejen naše osobní životy, ale také vrcholnou politiku: „I have big tits and I like politics but not Zemana, better is Obama“. Ve společnosti, kde je obraz více než obsah a „vypadat“ je mnohem důležitější než „být,“ nemá starý ošklivý politik šanci v porovnání s mladým usměvavým mulatem, jehož každé slovo a každé gesto je pečlivě připraveno profesionálními image makery. Z politické preference jako takové se navíc stává pouhý fetiš zde postavený na roveň velkých ňader.

Až potud se snad neškolenému oku může zdát, že klip je pouze přitakáním výše zmíněným hodnotám, aby k takové miskoncepci nedošlo, zpracovala Nicky hudební stránku jako radikální subverzi proti standardům západní populární hudby. Zatímco hudební podklad harmonicky přesně kopíruje průmyslový standard repetitivní čtyřakordové kadence v písňové formě, užitím nekvalitních elektronických nástrojů poukazuje na jeho lacinost. Subverze je ukrytá v melodii zpěvu, která se přísně drží atonálních disharmonií. Zpěv jakoby brutálně znásilňoval podklad. Pro srovnání bych zde uvedl módu anarchofeministického punkového hnutí Riot Grrrls, pro kterou je charakteristické, že jsou původně zcela konformní kusy oděvu záměrně potrhány, počmárány, či jinak destruovány a tím naplněny novými významy. Tomuto principu kulturní vědci říkají „brikoláž“ (viz např. Hebdige, D. – Subkultura a styl;1979). U Nicky můžeme sledovat brikoláž hudební a módu Riot Grrrls jsem neuvědl náhodou; Nickyina práce s průmyslovým standardem hudebního podkladu je vlastně doslovným překladem jejich vizuálu do jazyka hudby. Volba anglického jazyka v textu odkazuje na pseudokoloniální kulturní dominanci Spojených států, která v současnosti již dalece přesahuje euroamerický prostor a stává se fenoménem takřka globálním. Výrazné zdůraznění české výslovnosti je však zdviženým prstem – ne každá kultura je s americkou vnitřně kompatibilní a jejich násilnou fúzí může dojít k destrukci obou. Uchu odporná „Czenglish“ toho má být důkazem.

Celkově myslím, že si videoklip zaslouží plné hodnocení za schopnost na nejpalčivější problémy současnosti nejen upozornit, ale najít mezi nimi často překvapivé souvislosti, také však za neskutečnou odvahu k experimentům po stránce formální.

Nicky Tučková – RICH BOY

3.11.2013

hodnocení: 10/10